Auditions  připravila americká agentura Klapper Casting Co, se kterou jsme již měli jednu zkušenost. Odehrával se ve Studiu Nola  na 54. ulici, v domě, kde v několika patrech byla  větší či menší studia a taneční sály. Bylo zřejmé, že všechno bude fungovat jako na drátku, ostatně Američani umí nemarnit čas i v jiných oblastech.
Výběru herců a zpěváků (v inzerátu pro company stálo "zpěváci, kteří tančí a tanečníci, kteří zpívají", věk kolem dvaceti let) se kromě St. Moši zúčastnil choreograf Vladimír Kloubek, jeho žena a asistentka Ivana, dirigent Karel Cón, německý producent Walter Schurmann, holandský producent Echbert Jan Bussink a dramaturgyně jeho agentury, americký producent Bob Strauss a  samozřejmě Stephanie Klapper, která auditions pořádala. Prostě - bylo nás dost a to jsem ještě zapomněl na sebe.
Chtěli jsme obsadit všechny mluvené role, velké i menší, a  taky část company - logicky obzvláště členy portorikánského pouličního gangu Sharks. Nevěděli jsme, kolik zájemců se přihlásí, ostatně nevěděl to nikdo, protože první dva dny chodili uchazeči přímo na místo konkursu bez předchozí domluvy, na základě zmíněného inzerátu, který vyšel v časopise Stage Door. Standartní prostředí, poměrně malý sálek se zrcadly a velmi dobrý klavírista - hlavně neskutečný čtenář, všechno to prostě znát nemohl. Nějaká velká komunikace na naší straně stolu (velmi dlouhého) při předpokládané frekvenci příchozích nepadala v úvahu, ostatně je to Mošova  inscenace a on moc dobře věděl, co chce. Při pěvecké části konkursu, kterou jsme začínali, jsme se tedy dohodli, že s uchazeči budeme komunikovat jen my dva. Typově a  pěvecky zajímavé uchazeče jsme zvali na odpolední tancování. Bylo jasné, že toto první kolo je třeba rozhodovat  věcně a rychle. Věděli jsme, že psané materiály o jednotlivých uchazečích jsou velmi dobře připravené ? na jedné straně fotografie, na druhé informace, výčet rolí, kredity. Nejlepší jsou vždy tzv. zvláštní schopnosti - jako polykání ohně, znalost arabštiny a jízda na velbloudu. Jenže to, co se dělo, nás (mě) přece jen překvapilo.
Během pondělního dopoledne přišlo totiž 120 zpěváků, kteří byli ?naplánováni? do tří hodin. Takže, počítáte dobře, je to minuta a půl průměrně na jednoho, včetně domluvy s klavíristou, příchodem a odchodem. Někteří dokázali i pozdravit, eventuálně zažertovat, podivit se, že je nás tolik, nejdelší bylo vždy rozloučení, protože Američani se loučí a děkují opravdu rádi - navíc dobře vědí, že poslední dojem je důležitý. Někteří nám to usnadňovali, protože např. když hledáte Portorikánce a přijde Afroameričan jde jen o zdvořilost, ale stejně? Po několika zahřívacích minitách se komunikace s příchozími omezila na: "Děkujeme" anebo "Zůstaňte na tancování". Všichni měli svých "best sixteen" (nejlepších šestnáct taktů) dost dobře připraveno, však to nedělali poprvé ani naposled, takže žádné prostoje nenastaly. Jednou se zdálo, že se proti plánu poněkud opožďujeme, a tak Stephanie přišla  s návrhem, že by účastníci zpívali jen osm taktů (best eight). Nuže, zdálo se to málo, ale i tak to fungovalo. Odpoledne přišel zhruba stejný počet zájemkyň, situace se opakovala, jen my jsme byli rychleší, protože jsme měli najatý sál jen do šesti hodin (pak tam byl jiný konkurs).
Podvečerní tancování se samozřejmě nedalo  řešit v takovém tempu, ale to  jen relativně. Vladimír a Ivanka Kloubkovi naučili tři skupiny vybraných mládenců a tři skupiny ztepilých dívek šestnáctitaktovou variaci za půl hodiny (v jiném sále, během stále probíhající pěvecké části konkursu). Samozřejmě se úplně nepozná, kdo je jaký tanečník, někdo si pamatuje rychle, jiný potřebuje čas, či aspoň jakousi aklimatizaci ? ale docela dobře se pozná, kdo se hodí do vcelku jasně profilovaného představení. Že nemůžou být všichni stejní a tak podobně, čtenářům tohoto časopisu vysvětlovat jistě nemusím. Po prvním dnu zůstalo ve hře 36 adeptů.
Druhý den přišli  (podle textu inzerátu)  zájemci o hlavní i menší role. Bylo jich sto třicet, z čehož vyplývalo i jiné tempo a druh komunikace s jednotlivými uchazeči. Téměř všichni byli velmi dobří. Pro každého bylo vyhrazeny cca tři minuty a systém se opět za chvíli ustálil. Příchozí většinou zpívali svá osvědčená "audition`s numbers" a my jsme chtěli slyšet něco z West Side Story. Řekli: "Sure" a  s okouzlujícím úsměvem vzali noty položené na klavíru do ruky a lépe či hůře zpívali Bernsteinovy melodie. Taky se více komunikovalo za naším stolem a logicky se ukázalo, že nejsou všichni zcela jednotni. Moc jsem se do těchto debat nepletl (to opravdu nebyla moje věc), ale o to více jsem pozoroval. Holanďani viděli brněnskou West Side Story jen jednou a postupně si uvědomovali Stanislavovu koncepci, nejspíš poněkud odlišnou od jejich představ. Ale Mošovy argumenty, jako vždy věcné, měly většinou autentickou převahu. K malému konfliktu došlo jen jednou, ale, myslím, že stojí za zanamenání.
Stephanie nám na začátku řekla, že sólisté většinou nejsou tak dobří tanečníci, aby se rychle naučili variaci, kterou připravili Kloubkovi pro company. Ptali jsme se všech, jestli by eventuálně brali i menší roli, než na jakou přišli na konkurs, většinou řekli své "Sure" a my jsme je požádali, aby přišli odpoledne zatancovat. Po pěveckém předvýběru Márií Stephanie znovu připomněla, že tyto dívky nezvládnou připravenou taneční část. Došlo ke zbytečně vyostřené debatě o ztrátě času, Standa opakoval, že všechny chce vidět tancovat a oni zase, že se to nedá zvládnout a tak podobně a v jednu chvíli mi řekl Moša česky: "Už to mohly umět". Tak jsem to přeložil, Holanďan byl dost bledý a Stanislav se tvářil zcela neústupně. A Stephanie: "Dobře, dobře, ale varuju vás, je to složité." Jenže to složité nebylo. Za několik minut jsme viděli několik Márií a Anit v trikotech na sále, nikdo neměl problém, radost pohledět. Taky se tak trochu vyjasnilo, kdože je šéf výpravy a vrátila  se dobrá nálada.
Amerika Afrika - paradajka  paprika.
Na třetí den Stephanie pozvala své osvědčené koně. Přišlo jich čtyřicet a byli opravdu výborní, jenže West Side Story není snadný úkol. Viděli jsme asi pět adeptek na Máriu a zhruba stejný počet Anit, které bychom asi u nás nenašli. Na roli Tonyho (do této inscenace) se nám opravdu líbili jenom dva,  jeden z nich již dělat s MDB loňské německé turné Golden Broadway. Menší role se obsazovaly bez problémů, protože zajímavých  charismatických typů bylo dost, přišlo taky několik herců na  nezpívané role,  předvedli pár monologů - to bylo vcelku standartní. Opravdu dobře zahrát a zazpívat Máriu a Tonyho je však zjevně dost obtížné, v této souvislosti rád podotknu - klobouk dolů před některými výkony brněnských herců. www.designowntshirts.com
Na den čtvrtý byli pozváni všichni dříve vybraní pro závěrečné zhodnocení. Bylo potřeba s nimi více mluvit, vidět je pohromadě, zkusit nějaký duet, eventuálně dialog,  uvědomit si souvislosti. Opět se tancovalo ve třech skupinách mládenců a ve dvou skupinách děvčat. Došlo k dalšímu "prosetí" a ti, kteří dle poznámek i podle typu nejvíce odpovídali představám režiséra, dirigenta a choreografů museli ještě znovu zazpívat. Adepti na role Tonyho a Márii (nakonec zůstali tři)  dostali za úkol naučit se dialog a Stanislav různě kombinoval varianty různých sestav. Byl však, myslím, už rozhodnut a šlo spíš o to, aby se holandský producent přesvědčil, že konečná volba nemůže být lepší. Nakonec došlo ke stanovení pořadí pro jednání o smlouvách na obsazení všech vybraných 12 rolí ( ve WSS je jich celkem 28 ). Pro každou byli v pořadí výběru určeny tři osoby, vyjednávání o smluvních podmínkách může být složité, někomu se nemusejí líbit honoráře, jinému termín atd.
101 představení v Holandsku a Belgii, slavnostní premiéra 2. prosince 2 003 v Amsterdamu ve dvoutisicovém divadle Carré s americkými herci a brněnským souborem v režii prvního "cizozemce", který bude na takovéto úrovni režírovat legendární muzikál s americkým obsazením (podle licence autorské agentury musí být režisér Američan) - to je slušný počin brněnského divadla  při prosazování se naší země v evropském - zde divadelním - měřítku.
Výlet to byl výživný, kromě jiného jsme viděli opět pár představení, a protože ty dobré a standartní už znám, podařilo se mi ochutnat jen tu odvrácenou stranu Broadwaye. Několik béčkových taškařic po celodenních konkursech s herci bylo na mě tak trochu moc, ale jen houšť. Tak nakonec zmíním velmi pěkné taneční show "Movin` out" - písničky Billy Joela  v choreografii Twyly Tharp, moc dobře a s velkou chutí zatancované, s výraznou Manhattanskou esencí.
Ach - New York, vždy se budu rád vracet.