Jakou roli hraje cestování ve vašem životě?

Nejsem velký cestovatel, i když osud a některé zvláštní příležitosti mě zavály leckam. Já jsem spíše permanentně zvědavý a taky jsem trochu sběratelem zážitků. Krásné věci se vám však mohou přihodit i doma nebo třeba při stopování z Plzně do Domažlic. Navíc, když máte fantazii, nemusíte nikam jezdit. V posledních letech však cestuju čím dál víc - no asi mě fantazie opouští. 

Vnímáte vůně jednotlivých míst na světě?

Mé dojmy jsou málo spjaty s vůněmi. Je však jasné, že jinak voní moře, hory a jinak pole s ječmenem na Hané. Mnohem víc vnímám barvy, zvuky, teplotu nebo vlhkost. Často se cítím lépe či hůře podle toho, jak mě vzduch pohladí.

Pokud byste měl vybrat a doporučit našim čtenářům - cestovatelům místo, kam by se měli vypravit?

Viděl jsem krásná místa - po celém světě jich je neuvěřitelný počet a navíc každý potřebujeme něco jiného. Myslím ale, že my středoevropani latentně tíhneme k teplu a modravým dálkám moří. Takže jeďte na Kubu, ale rychle, než to zrušej. Myslím, že až umře chudák Castro stane se z toho brzo druhá Florida a už to nebude tak zábavné.

Já jsem vždycky na cestách volal po asimilaci s místním obyvatelstvem, ovšem ne vždy to vyšlo. Ale aspoň se snažím jíst místní jídla a poslouchat autentické příběhy. Vybavuje se mi jedna vzpomínka o hotelu a domorodcích. Před lety jsem stál na střeše Hiltonu v Rio de Janeiru. Díval jsem se zezhora na moře a uvědomil jsem si, že všichni hosti polehávají u bazénu v hlídaném areálu hotelu. Myslím, že v Brazílii existuje zákon, podle něhož je břeh moře veřejným pozemkem, takže hotelová pláž je přístupná všem. Na pláži tedy pobíhali malí, zdravě hezky opálení Brazilci, hulákali, hráli fotbal a moučně popelaví němečtí důchodci se schovávali v betonovém peklíčku hotelu. Šel jsem na pláž a chvíli hrál fotbal s černouškama, což bylo fajn. A druhý den jsem se zase díval ze střechy na pláž a taky na druhou stranu, kde už začínal slam a povídal jsem si s číšníkem, který mi nosil panáky. Říkal jsem mu, že mám nové brazilské kamarády, kteří bydlí v tom slamu, a že je asi půjdu druhý den navštívit do jejich vesnice. "To není dobrý nápad", říkal on, "tam se ztrácejí lidi." "Jak ztrácejí?" ptal jsem se. "Ta vesnice je proslulá obchodem s lidskými orgány. Vyoperují vám ledvinu a nechají vás ležet na cestě - však vás někdo najde, oni totiž nechtějí být zodpovědni za vraždu. Nebo se jim zalíbí vaše srdce" (to jsem bral jako poklonu) "a to vás tedy musí zabít. To by ovšem byla smůla." Tak jsem tam nešel. Celý fór je však v tom, že to vše se odehrává v jednadvacátém století na jednom čtverečním kilometru. Výše uvedený obsah je převzat z webových stránek o cestování: Triverna

Když píšu hudbu, musím být sám - je to plánovaná, tajuplně krásná i nesmírně otravná samota a já tak trávím spoustu času. V této souvislosti si vůbec nedovedu představit, že bych byl sám taky na cestách, k tomu potřebuju společnost, nejlépe zábavnou. Rodina je výborná věc, ale reprezentuje jiný druh zábavy, než já mám spojený s cestováním. Nejlepší jsou noví lidi, ale stačí i staří lidi, kteří mají podobný smysl pro humor jako já. www.designowntshirts.com Já jsem v oblasti svých přátel dost konzervativní, ti opravdu dobří se mnou zůstávají dlouhá léta a s nimi se vášnivě rád ocitám v neznámých městech. To je inspirace a test kreativity .

Jsou sny či touhy reálné a nereálné - mimochodem někteří lidi si to stále pletou. Z uskutečnitelných možností mě zajímá Mars a Venuše (a ta tedy obzvlášť). Ale mě vlastně příliš nezajímají reálné možnosti. Mým snem je, že se stanu opravdu dobrým člověkem - snažím se pro to i něco dělat. Ale je to těžký jak sviňa.