NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE SPRÁVNĚ ROZDĚLIT MANŠAFTY…
Mám rád volejbal, byť ho neumím hrát. Možná, že se mi ten sport líbí právě pro svou demokratičnost – že si prostě zahrát může úplně každý. Například volejbal (spíše pinkaná) na hotelových plážích a ve vodě je fenomén. Má totiž zajímavý sociologický aspekt – je to přece jen kolektivní sport, který vybuzuje altruismus i u náhodně sestavených družstev. (Podobné vlastnosti může mít i fotbal, tomu se ovšem na této turistické platformě daří méně). Ze zkušenosti vím, že pro dobrý pocit ze hry (a to pro všechny) je nejdůležitější správně sestavit mančafty. A ze zkušenosti taky vím, že tato fáze je často obtížná, zvlášť když se účastníci zájezdu(ů) neznají a k dispozici není profesionál - extrovertní bývalý hráč nebo trenér, zkušený tramp nebo vycvičený animátor. Ten chce hrát s tím a s tím ne (to ale neřekne), ženy chtějí jenom střídat, Němci a Rusové chtějí vytvořit národní týmy, Slováci žertují, Chorvati kontaktují manželky Čechů, prostě bordel, aby to kat spral. Nakonec se někomu podaří tu sebranku rozdělit na dvě části a začne boj. Ambice jednotlivců jsou zcela čitelné po prvním setu. Někteří decentně uhýbají, další disciplinovaně vykrývají prostor, daný jim postem, kde zrovna stojí a jiní naskakují nekompromisně ze zadní pozice na smeč (nahrávka je samozřejmě určena někomu úplně jinému, výsledkem je, že se několik hráčů srazí a skončí zraněni na zemi), jsou slyšet výkřiky hrůzy a pokyny: MÁM! UHNI! (to je většinou od jednoho hráče). Někdo jde třeba už po setu do moře, ale čím jsou družstva vyrovnanější, čím je zápas napínavější, tím víc energie a emocí se kumuluje na malém prostoru, rozděleném sítí, a tím víc to všechny zajímá a vzrušuje. To je nádhera! Úplně cizí lidi zažívají neběžnou euforii, vzrušeně hulákají, ve vyjímečných případech se i hádají, a to vše v různých jazycích. Nakonec to vše včetně písku na zpocených zádech smyje voda. Slunce – seno – jahody, nahrávka – smeč – a moře. Škoda, že léto už skončilo www.designowntshirts.com.
KDYŽ SE LIDÉ NEDOMLUVÍ, ŘÍKAJÍ SI O MALÉR
Předkládám zábavnou vzpomínkou z léta. Shodou okolností se mi (navíc bez velké námahy) podařilo zorganizovat volejbalové utkání, na které jsem si nějaký čas myslel. Stalo se to v Mníšku, kde jsem několika přátelům vyprávěl o vítězné sázce Zdeňka Haníka, který v době své největší hráčské slávy porazil sám ženské družstvu rakouské ligy. “Jak sám?“, ptali se všichni, „co je to zase za kravinu?“ „Hrál sám, na tři údery a nesměl dávat smečované podání.“ „A těch ženskejch bylo šest?“ „Jo, šest.“ „Ale byly to Rakušanky“, povídá nějaký moravský macho. „Ale hrály ligu“, rozvážně pronesl zbabělec. „To není možný, přece sám nemůže odvrátit jediný slušně připravený útok“, řekl odborník. Inu, debata se nám pěkně rozproudila a přítomný Haník nakonec souhlasil k analogickému utkání na mníšecké antuce. „Nesmějí ale nastoupit volejbalisti, musejí hrát lidi, jako jste vy…“, se nás pokoušel urazit, „…mám umělý klouby“, a rozebrat nás taky chtěl. Nálada před utkáním byla velmi emotivní, zvlášť když jsme nedali dohromady šest lidí „jako jsme my“ a museli jsme nominovat tři bývalé mníšecké volejbalisty. Haník se trochu mračil, ale zdá se mi, že se moc nebál. „A slibte mi, že se nebudete hádat, když prohrajete…“, neustále pronášel podobné plky. Takže sestava Rosák, Jarolímek, Merta a zmíněná mníšecká trojice nastoupila s mírným optimismem, mistr Haník pak s (předstíraným?) fatálním klidem. První hádka vznikla při rozestavení na naší straně (Haník problém neměl). My amatéři jsme to chtěli nechat na volejbalistech a oni zase měli úctu k našim šedinám nebo co, prostě to chvíli trvalo a nakonec jsme stáli blbě. Nyní se pokusím popsat průběh hry. Měli jsme dva slušné smečaře (a tím taky blokaře), ale ty jsme téměř nepoužívali. Měli jsme docela dobrého nahrávače, ale ten zas málokdy stihnul doběhnout pro míč, který z příjmu většinou putoval na roztodivná místa. Příjem byl tedy naší největší slabinou, protože jsme hráli demokraticky, prostě abychom si všichni užili. Naše podání nebylo špatné (jen asi deset chyb), jenže protihráč neměl žádný problém s příjmem a mnoho svých útoků dotáhl do vítězného konce i když smečoval z hloubi pole. Neboť věděl, kam hraje! Pokud se nám podařilo slušně přijmout a nahrát, z padesáti procent jsme samozřejmě dosáhli bodu – bohužel druhých padesát procent byla síť nebo aut a několikrát jsme trefili osamělého muže v protilehlém poli tak, že měl velmi lehkou pozici svůj následující útok zakončit (to říkám aniž chci nějak snižovat jeho anticipační a pohybové schopnosti). Prostě jsme hanebně prohráli 25:18 a 25:21 (v druhém setu jsme 18:17 vedli).
Nechci z toho vyvozovat velké závěry, je to prostě zábavná historka. Ale přece jen – když se lidé nedomluví, říkají si o malér…
CHVÁLA SÁZENÍ
Vždy jsem se více či méně zajímal o sport, a to i v dobách, kdy jsem většinu času trávil po hospodách a nočních barech. Mám mezi vrcholovými sportovci (zvláště bývalými, neboť stárnu spolu s nimi) několik dobrých přátel. Jsou různí, ale všichni se vyznačují takovou kreativní hravostí, což je zjevně infantilní, ale nesmírně rozkošná vlastnost opravdového muže.
Zajímavé je, že opravdovou sportovkyní nebyla ani jedna z mých přítelkyň. Tedy - jsou vůbec ženy hravé? Asi je to námět pro jiný fejeton nebo spíše anketu.
S výše zmíněnými muži jsem prohrál během svého sportovního života mnoho sázek – a kromě cti mě to stálo taky spoustu peněz. Též jsem občas vyhrával, ale prohry byly pro můj život vždycky důležitější a taky jsou (hlavně s odstupem) mnohem zábavnější. Začnu třeba s Jirkou Hřebcem, s tím jsem prohrál několik pěkných tenisových zápasů. Že mě porazil levou rukou a potom pravou drže v levé kýbl plný vody se dalo čekat (samozřejmě, že když trochu ulil, musel kýbl dolít, zatímco já zchvácen odpočíval na lavičce). Potom vyhrál, když měl na své straně kurtu sedm židlí, které jsem po každém střídání stran uvážlivě rozmisťoval. Evidentně jsem je umisťoval špatně. Největším pokořením však byla prohra, kdy on hrál s raketou v plastovém obalu, to jsem tedy nečekal. Je to, pravdaže, už dávno, on v té době porazil Newcomba a já byl tenistou značně nevyzrálým. Mimochodem, též bych nečekal, že mě porazí Sláva Doseděl, skákaje na jedné noze (na pravé, levou se nesměl dotknout země) – a to se stalo loni. Vyrovnaný set jsme pak hráli na kolečkových bruslích, což mě překvapilo příjemně, protože Slávek je i na bruslích mnohem lepší než já (v jeho případě se nedá vyloučit, že je i lepší klavírista). Velmi napínavé zápasy jsem hrával svého času s Jardou Holíkem (taky jsme hrávali šachy) a později s Láďou Vízkem. Prohrál jsem většinou v pátém setu, ale zato skoro vždycky. Ještě po letech jsem nacházel v různých taškách lístečky, kdy mi oba zmiňovaní vlastnoručně potvrzovali, že mě porazili po velkém boji anebo já jsem se svěřoval, že vůbec, ale vůbec neumím hrát tenis a podobně.
Vybavuju si, že jsem se občas pokusil uzavřít sázku s ženou, ale převážně neúspěšně – mám na mysli to, že se vůbec nepodařilo sázku uzavřít.
Teď přeskočím mnoho let i mnoho sázek a vyhecovaných situací a dostávám se do lázní Jáchymov v říjnu 2 007. Strávil jsem tam tři týdny se Zdeňkem Haníkem a téměř denně jsme absolvovali nějakou sportovní aktivitu. Nezbytné sázky zde byly spíše motivačním faktorem nicméně velmi efektivním a i zábavným. Dva dospělí lidé soutěžili jako malí kluci a navíc – zdálo se jim to jako podstata života. Pro pořádek uvedu výsledky: prohrál jsem tenis s dřevěnou pálkou, ping pong (21 : 18 v pátém setu, to je příšerné), nohejbal (ostuda) a kroket. Vyhrál jsem tenis, bowling a šachy (ovšem čtyřikrát).
No, není komická, ta lidská (mužská?) zvědavost, hravost a ješitnost?
A není komické, že výše zmíněné vlastnosti jsou tak často hybnou pákou zrodu vynálezů a objevování nových pevnin i planet?
Pro dnešek končím, ale nevylučuji, že se k tématu vrátím, neboť počet dílů tohoto nekonečného příběhu je srovnatelný s počtem dílů nejvydařenějších venezuelských telenovel. Jeho význam však všechny seriály světa převyšuje o hlavu obryně Stáni, i když většina žen je asi přesvědčena o opaku.
P.S. Ale - kdyby se objevila nějaká hravá vrcholová sportovkyně, která by se mnou chtěla chvíli trávit čas, dejte mi, prosím, vědět. Nechci umřít blbej.
CHVÁLA SÁZENÍ II
Vzhledem k ohlasu, který vzbudila moje úvaha o sázkách, popíšu příhodu, která se stala těsně po jejím napsání. Byli jsme (se Zorou Jandovou a Miroslavem Donutilem) hosty televizních Bolkovin, což reprezentovalo výlet do Olšan a velmi pěkně strávený den – cítím se tam vždy jak na návštěvě v Jasné Poljaně. Bolkoviny byly poslední, producent Miloš Zapletal z toho byl nostalgicky smutný, Boleslavova žena Marcela měla v den natáčení termín porodu (její třetí a jeho šesté dítě), byla tedy vyjímečná nálada a taky se trochu mluvilo o sázení. Zora, která má k hazardu vztah (nepouštět do kasín) připomínala, že jsem s ní kdysi prohrál sázku a musel jsem se ostříhat dohola (kdyby prohrála ona, bylo by to obráceně, a ona se na to těšila). Připomněl jsem jí, že jsem taky jednou vyhrál, šlo o celoživotní luxování, ale nemělo to žádný efekt, neboť jsem neluxoval ani nikdy předtím a Zora zas ani nikdy potom. Semleli jsme kde co, účastníci besedy nás postupně opouštěli a nakonec jsme již pili jen ve třech – Bolek, Miloš Zapletal a já. „To je dobře, že to máme za sebou, já už tohle dělat nemůžu, sedět a kecat s (někdy) cizíma lidma, to radši budu zkoušet divadlo nebo připravovat Manéž“, děl majitel farmy, když Miloš opět vyjádřil smutek nad koncem éry tohoto relativně jednoduchého talk show. „A taky“, Bolek pokračoval „šestkrát ročně je prostě moc.“ „Bolkoviny letos byly čtyřikrát, což se mi zdá akorát“, opáčil Miloš. „No, i čtyřikrát je moc, ale byly šestkrát.“ „Bolku, já ti můžu vyjmenovat účinkující v jednotlivých dílech a říct přibližné termíny, já to produkoval, byly prostě čtyřikrát…“ „…tak já to nevím úplně přesně, ty jsi manažer, ale zdá se mi, že byly šestkrát. Dokonce bych vsadil – hej Harry (to byl polospící číšník), máme ještě nějaké flašky měsíční slivovice?“ Harry kývnul a Bolek na potvrzení své pravdy vsadil deset lahví. „Tak to beru“, řekl Miloš, „ale protože prostě nemůžeš vyhrát, já vsadím proti tvým deseti slivovicím sto lahví ekvádorského rumu. Je mi to blbý, ale takhle to bude aspoň trochu spravedlivé.“ „Měsíční slivovice vydá za deset rumů“, řekl zcela správně Bolek. „Tenhle rum, tento skvostný nápoj však vyhrál loni světovou soutěž a je to nejlepší a možná i nejdražší rum na světě“, odpověděl Miloš. „Jedna láhev mimochodem stojí ve velkoobchodu třináct set korun a vyrábějí jich jen několik stovek ročně. Jde prostě o ohromnou vzácnost, ale já to přesto vsadím.“ To je ale velkorysá nabídka, pomyslel jsem si, on opravdu není lakomý, ten Miloš. „Přátelé, já pořádně nevím, oč jde, ale nemohl bych si přisadit?“ - vnesl jsem do debaty nový rozměr. „Na koho?“ Ani nevím, kdo se ptal. „Sázím vždy na outsidery a v tomto případě chci přisadit na Bolka pět lahví - a Harry, hned je, prosím, přineste a jednu otevřete.“ „Ano, to je korektní přístup, to se mi líbí, ctíš stavovské barvy“, řekl Miloš, „v tom případě nabízím stejnou sázku, padesát lahví rumu proti tvým pěti slivovicovým. A ještě jinak – chlapci, abyste viděli, že si vás skutečně vážím, zvyšuju sázku o jeden řád, proti Bolkovým deseti dávám tisíc a proti Zdenkovým pěti dávám pět set lahví rumu, jaký jste ještě nepili.“ „My si tě taky vážíme a nabídku přijímáme“, řekl jsem za nás oba. Je potřeba říct, že bylo kolem čtvrté ráno a všichni tři jsme byli dost opilí, aspoň já tedy ano. Napsali jsme úpis, kde jsme svými podpisy stvrdili eventuální budoucí závazky, češtinu tohoto dokumentu by nám Vančura záviděl a nezávisle zatáčivé písmo by ocenil i Salvátor Dalí. Rozhodl jsem se, že půjdu spát, s vědomím, že pět lahví slivovice rozhodně stálo za tento skvostný večer, když tu náhle vnesl další aspekt do hry pozvolna se probouzející Harry. Přinesl totiž knihu hostů, z které vyplývalo, že Bolkovin bylo pět. „To je nesmysl“, řekl Miloš „…a šesté dohledáme nebo budeš Harry propuštěn“, prohlásil Bolek. „Já bych ti to, Miloši, i odpustil, protože tvá velkorysost i odvaha byly opravdu mimořádné…kdyby ses hezky omluvil…“, jsem navrhnul já. „Ještě jsem neprohrál“, odpověděl on, „a jestli prohraju, všechno dodržím, to bych se jinak musel prostydět do konce života, vždyť vás znám, každému byste to vyprávěli.“ Inu, prohrál, jak se ukázalo později, když se objevily další dokumenty a počet programů natáčených v Olšanech byl definitivně potvrzen. Bylo jich šest. Vznikl ovšem problém. Podle Miloše, který (mimochodem bez mrknutí oka) uznal svou prohru, bylo naprosto nemožné zajistit v krátké době tolik exemplářů rumových lahví. Navrhl tedy splátkový kalendář, který jsme po krátké debatě odsouhlasili - bylo půl šesté, dlouhá debata by nedávala smysl. Přestože se nám zdál poslední termín (září 2 015) trochu v luftu, stvrdili jsme vše dalšími křivými podpisy. „Jestli máš vážný problém se sháněním těch flašek, můžeme to udělat jinak, já ti vyjdu vstříc. Pošli mi na moje číslo účtu - máš ho snad, že jo? – pošli mi milión třista tisíc a můžeme to smáznout. Já bych nerad, abys měl zbytečné starosti…“ volal Bolek druhý den Milošovi. „Nic se neboj, já svým závazkům dostojím,“ odtušil druhý zmíněný a jednal, protože už ví, že činy jsou více než kecy. Za několik dní zastavil před naším domem náklaďáček a přivezl tucet lahví (první splátka) nesmírně lahodného nápoje, s chutí moře, černých žen i vlahé rovníkové noční oblohy, s esencí vůně exkluzivní cukrové třtiny a bohaté patiny dřevěných sudů z 19. století. Zásilka obsahovala také dopis na ručním papíru, ve kterém mě Miloš rozkošně nabádá, kterak s produktem zacházeti – například zapovídá jeho prodej třetím osobám a velkoryse povoluje jeho použití jako úplatku v protialkoholní léčebně. No, prostě paráda.
Přátelé, nemám tušení, jak se bude tento příběh dále vyvíjet, ale, řeknu vám, byl to znamenitý večírek.
O NEW YORKU A TRENÉROVÉ FOUKACÍ HARMONICE
Občasnou návštěvu New Yorku všem doporučuju, tedy všem, kteří si ji mohou z nejrůznějších pohledů dovolit. Rád chodím po ulicích města, kde se mi lidi dívají do očí a čas od času se usmějí - jen tak, přestože jsou téměř všichni v permanentním spěchu. Informace o tom, že je NY půvabně kaleidoskopicky multikulturální a vyzařuje neběžnou pozitivní energii, je nošením dříví do lesa. Stejně tak je známo, že v celosvětové soutěži o nejvyšší procento hezkých žen na ulicích nad Manhattanem vítězí jen Brno a Bratislava. Vím to, ale přesto mě pokaždé překvapí a potěší, že tomu tak stále je. Strávil jsem v Novém Yorku minulý týden, výlet se netýkal sportu, ale o dva momenty se s vámi chci podělit.
Můj starý kamarád Petr Sís měl výstavu svých obrázků, expozice byla velmi hezká, na vernisáž přišlo mnoho zábavných lidí včetně reprezentantů české diplomacie, Formanových dvojčat (i s rodiči) a různých amerických umělců, z nichž většina vypadala jako Woody Allen. Společensky zdatný Petr kolem sebe vytvářel hloučky, které se proměńovaly, vznikaly a zanikaly jako kruhy na vodě. V mezičase mě seznámil s několika zajímavými lidmi a tak jsme po chvíli vytvářeli hloučky oba. Kruhy se prolínaly, z leteckého pohledu to mohlo být zajímavé. “Jsme jedni z posledních aktivně posedlých naší generace,“ řekl mi později. Úplně přesně nevím, co všechno tím myslel, ale potěšilo mě to. A taky jsem měl zase jednou dobrý dojem z toho, že jsem Čech. Petrova nová knížka The Wall je velmi pěkně dojemná.
The Fantasticks je nejdéle hraný muzikál všech dob. Jeho premiéra se odehrála v New Yorku 3. 5. 1960 a do 13. 1. 2002 se bez přerušení odehrálo 17 162 repríz jedné inscenace, to je šílené číslo! Viděli jsme nové nastudování v malém divadle na Broadwayi a byl to zážitek. Jde o nesmírně imaginativní představení založené na vysoce kultivované poetice i hereckých výkonech. V jednu chvíli vylezli z bedny na jevišti dva klauni, z jednoho z nich jsem nemohl spustit oči. Přibližně osmdesátiletý herec rozměru Lawrence Oliviera a charismatu Johna Lennona předváděl kouzelné věci. Na konci se ukázalo, že jde o Toma Jonese - autora libreta The Fantasticks. Šel jsem za ním do šatny a strávil s ním hodinu povídáním o divadle, které si budu dlouho pamatovat. Život strávený v důsledném zájmu o jednu oblast přináší úžasné výsledky - nejspíš ve všech oborech lidské činnosti.
Ale volejbalový dovětek bych měl. Dělal jsem nedávno hudbu pro americkou animovanou pohádku “Voyage to the Bunny Plannet”- je to moc milý film podle knížek Rosemary Wells, který režíroval Gene Deitch a komentář namluvila Maggie Guylenhaal (hrála například titulní roli v SherryBaby). Den před odjezdem z USA jsem se stavil ve studiu Weston Woods v Connecticut, náhodou zrovna když film míchali a poslouchali exponovanou pasáž s foukací harmonikou, kterou mi nahrál Zdeněk Haník. “Hmm, slyšíte trenéra české volejbalové reprezentace,” říkám. “Co?”, povídá producent filmu. “Ale nic…” Co já jim budu vykládat, že jo?
O SOBECTVÍ
„Existují dva druhy sobců“, onehdá kdosi pravil v hospodě, „egoisti a altruisti“. Ty druhé on ve své teorii považoval za představitele sobectví kolektivního, souborového. Jasně, všude kolem nás, i ve sportu a v umění se nacházejí sólisti a týmoví hráči (alibistické zbabělce, dnes vynechám). Zdá se, že bez jisté míry sobectví se velkých výkonů dosahuje jen ztuha. Je ovšem zřetelný rozdíl mezi zodpovědností jednotlivce a kolektivu, znám to dobře z hřiště i z jeviště. I tenisového singla hraju úplně jinak než debla (nejlepší jsem v mixu). Uvnitř kapely nebo s hereckým partnerem na pódiu, pokud to není kretén, člověk evidentně nepotřebuje tolik sil a koncentrace, jako když je sám. Jsou sportovní disciplíny, u kterých je různými pravidly podpořena veřejná samota jednotlivce. Tenis, šachy, dálková plavba, ale taky herec v monodramatu, sólový klavírista – to je osamělost přespolního běžce, nedočkáte se pomoci, avšak ani podrazu. V kolektivním sportu člověk může přece jen trochu vydechnout, eventuálně vystřídat, jen nesmí poškodit tým. Trochu analogický je přístup a zodpovědnost sólisty a hráče orchestru.
Orchestrální hráč, speciálně v divadle, to je vám ale zajímavý případ. Hraje unisono s několika ostatními a není vidět. Představte si, že by na fotbalovém hřišti pobíhalo 80 hráčů a to ještě někde v podzemí. To je hrozně těžké udržet disciplínu a najít motivaci. I posledního sboristu na jevišti vidíme - když přijdou příbuzní, tak si to někdy uvědomí, zešílí a začne se usmívat jako debílek. Nikdy jsem ovšem nezažil, že by někdo z orchestřiště silněji troubil, protože mu na představení přišla teta.
Myslím, že výcvik sólisty a týmového specialisty probíhá nějaký čas identicky – oba se učí řemeslo. Rozdíl nastává, až když si jedinec i jeho výcvikář začnou uvědomovat vrozené dispozice (nebo indispozice) trénovaného. Domnívám se, že sklon k egoismu či altruismu je jedním z rozhodujících elementů ve výběru kariérní linie. Samozřejmě, že i kolektivní sport stejně jako umělecký soubor potřebuje své tahouny, provokatéry a hvězdy – prostě vyjímečné jedince, kteří jsou ovšem schopni pracovat pro tým, ale o tom tato úvaha není, i když téma je to zajímavé.
Mimochodem - ochočit velké individuality, zkrotit divočáky a udělat z nich kolečka týmového stroje musí být taky problém mužského volejbalu, to trenérům nezávidím, velcí chlapi navíc bývají nepodajní.
Řekl bych, že není problém sólistu a týmového hráče rozpoznat. Jsem v tomto ohledu poněkud konzervativní, prostě si myslím, že jedním či druhým se člověk už rodí. Připouštím však, že ovlivnění okolnostmi není zanedbatelné. Některé osudové situace jsou pak vyloženě srandovní a následující potvrzuje mou konzervativní teorii fatálního poznamenání.
Můj přítel entuziastický herec je výtečný sportovec, mimořádný bojovník a vítězný typ – obzvlášť v individuálních disciplínách. Typický sólista, v divadle však velké role nikdy nehrál a v malých byl příšerný. „Pořád hraju zbrojnoše a posly, ale aspoň jsou to lidi“, mi jednou povídá, „včera jsem však přišel do práce a na vývěsce čtu obsazení nové inscenace – mám hrát psa. Tak to už ne“, řekl a odešel z divadla. Navždy. Týmovým hráčem se však nestal ani omylem, zůstal solitérem a obchoduje se psy.
SHODY A ROZDÍLY
Všechny kolektivní sporty potřebují vedení – pevnou ruku. Někdo prostě musí sestavit tým, organizovat přípravu, rozdělovat úkoly ve hře, říkat vtipy, určovat rytmus utkání – prostě velet. Vím, že se dopouštím zjednodušení, ale - za to vše většinou zodpovídá trenér. Ten se chová standartně (tj. slušně) a dobrovolně bere na svá bedra eventuální neúspěchy, tedy porážky. Všechny síly kolektivu jsou totiž ve službách hlavního úkolu – dosáhnout VÍTĚZSTVÍ. Tým o strategii k tomu vedoucí však nemusí příliš přemýšlet, může se chovat návykově a instinktivně. Ne tak trenér, ten si to dovolit nemůže, ostatně má většinou k dispozici nejvíce informací a zachází s nimi jako psycholog i politik – to jest spekulativně. Někdy informace, které na někoho má, dokonce vůbec nepoužije a že toho často ví dost. Limit jeho pravomoci se v jednotlivých případech liší, je však evidentní, že může být lehce odvolán. Psychické i fyzické problémy družstva řeší zpravidla pohovorem a relaxací.
Říká se, že trenéři vědí lecos, neboť zažívají s hráči krizové situace. Je fakt, že na hřišti se odhalí charakter jedince mnohem důkladněji než kdekoli jinde. Zajímalo by mě například, jestli trenér – muž u ženských kolektivů ví, kdy má která hráčka menstruaci?
Provoz divadla je úplně klasickým příkladem týmové činnosti. Je to stát ve státě – dílny, logistika, catering, reklama, účetnictví atd. – všechno v jednom domě (a taky nemocnice, plná schizofrenních herců, kteří jsou každý den někým jiným). Hlavním důvodem toho všeho povyku je vytvořit PŘEDSTAVENÍ, nejlépe pak úspěšné. Ale i neúspěšné představení má právo na život, pokud jde o „opravdové umění“. Když nechodí lidi, jde o „čestnou prohru“. Ve sportu není třeba přidávat k prohrám adjektiva.
Divadlo vede ředitel, který se klidně může chovat jako ředitelé jiných podniků. Jiný případ je ten, pod jehož vedením vzniká samotný produkt, o který jde – THE SHOW. To je režisér - speciální osoba s mimořádnou pravomocí téměř bez limitu. Chová se nestandartně, je zodpovědný výlučně za úspěch představení, za neúspěch můžou herci, eventuálně ředitel nebo osud. Nepodléh
