Muzikály Sny svatojánských nocí z roku 1991 (předtím parafráze Aristofanových Ptáků v ND v Praze), Babylon, Bastard, Svět plný andělů, české premiérové provedení Bernsteinovy Mše, muzikálová pohádka Zahrada divů, opera Ruleta, uvedená v pražské Státní opeře. A nyní Peklo...

Vysvětli pojem „magický realismus“, který jsi několikrát uvedl na konto vašich společných děl.
To byl spíš Stanislav, který o podobných věcech mluví a ty si nás někdy pleteš. Ale i já mám rád mám rád Márgueze a celou tu jihoamerickou partu, protože vidí svět jiným úhlem, jakoby se dívali odjinud. Hudba je často taky trochu pohled odjinud a i já sám jsem možná odjinud.

Inspirace aneb "kdo začne" – je to vůbec důležité?
Kdo si začne je vcelku fuk, to je známá věc, zajímavější je, co se stane potom a co z toho nakonec vzejde. To je,  jako když po letech lidé vzpomínají, jak se seznámili, kdo komu první volal a ten druhý zas nevolal a proč. Někdy je to dojemné, jindy debilní, ale většinou je to jedno. Podstatou inspirací je to, že cosi vyvolají, a že se následně něco zvláštního přihodí. Ten proces je často velké dobrodružství, někdy velmi zábavné, ale taky příšerně svazující, vyžadující velkou míru trpělivosti a disciplíny. Inspirace je šumivý aperitiv, let motýla a práce na celovečerním divadelním představení jsou hektolitry těžkého piva a úděl tažného koně.Velmi důležitá je taky chuť psát – mimochodem, když přechází, tak jsou všechny inspirační zdroje dobré, vlastně, řekl bych funkční, a to včetně nedostatku peněz nebo psychické nemoci.

V čem se shodnete bezvýhradně, v čem se doplňujete navzájem, je něco pro tebe nepřípustné?
Myslím, že na hodně věcí máme podobný názor, dokonce i tehdy, když to tak nevypadá. A vím, že to někdy nevypadá.

O čem je pro tebe osobně Peklo?
Každé naše představení je o touze zažít něco pěkného, možná vyjímečného, neopakovatelného, osobního. A o nechuti žít jako otrok čehokoli – o tom píšu permanentně. Zdá se mi, že všichni důvěryhodní autoři píšou o svém životě a já v současné době žiju spíš v nebi než v pekle. Pravda však je, že mám k dispozici hodnotné vzpomínky,  do předpeklí jsem už několikrát nahlédl.

Peklo dává bohaté tvůrčí možnosti pro všechny zúčastněné. V čem je konkrétní výzvou pro tebe jako skladatele? Je tu něco, do čeho ses pustil vůbec poprvé?
Pořád se do něčeho pouštím poprvé. Každé nové představení v divadle jako je MDB by mělo dávat tvůrčí prostor všem, kteří se práce účastní, ovšem každý toho využívá podle svých možností, schopností a chuti – stejně tak já. Představení, které se nazkouší za šest týdnů a hraje v něm skoro sto lidí neposkytuje však zásadní prostor pro vynálezy a pokusy. Jde spíš o experiment mírného pokroku v mezích zákona. Výhodou MDB je, že trochu upravujeme i ten zákon - to je provozní luxus. Ale mně rozumné limity příliš nepřekážejí. Génius se pozná v omezení, řekl, myslím, Goethe, aniž myslel na kohokoli z nás, samozřejmě.                    

Jak zacházíš s hlasem zpěváka nebo zpěvačky? Vzpomínám tady na Sny, Bastarda... Jak je tomu v Pekle?
Největší svobodu v tomto smyslu jsem si dovolil v Babylonu, ovšem mnohé jsme v průběhu zkoušení z pragmatických důvodů upravovali. Peklo je v tomto smyslu mnohem otevřenější, myslím, že herci mají dost prostoru pro vlastní pojetí hraní i zpívání. Já mám rád extrémní a velmi osobní projevy, ale v divadle s tolika alternacemi se s tímto aspektem pracuje dost obtížné.

V Pekle je díky prostředí, v němž se odehrává, a hlavním hrdinkám, hodně tance, tedy taneční hudby - jaké konkrétně?
Soudobá taneční hudba, různé styly – techno, house, beat box a podobně nejsou zrovna mým světem. Přesto jsme chtěli využít širokého spektra hudby, která je dnes kolem nás. Část partitury instrumentoval Igor Vavrda a spolupracovali jsme i s Lucií Kvasnicovou, kterou svět taneční hudby zná pod jménem DJ Lucca. Doufám, že to přispěje k barvitosti  i dramatičnost představení.

Jaký je soudobý muzikál v Čechách a ty jako osobitý tvůrce v něm… V čem je pro tebe specifická spolupráce s tvůrci, interprety a instrumentalisty Městského divadla?
Nemůžu samozřejmě hodnotit míru své osobitosti ani kvalitu své hudby a souvislost s jinými muzikálovými produkcemi mě moc nezajímá. V MDB se cítím velmi dobře z různých důvodů a mnohokrát jsem o tom mluvil.  V relativně konzervativním městském divadle kontinuálně vznikají nová představení, a některá z nich jsou úžasná. To je zázrak. Standovi se podařilo lidi motivovat a vytvořit velmi sympatické a příjemné prostředí pro, s dovolením, práci.  A jsou zde zábavní chlapci a děvčata. Zdá se mi také, že mě mají rádi – třeba se mnou hrají nějakou domluvenou hru, ale já ji to nemíním kazit, že ano.

Co vé zahraniční cesty v návaznosti na tvoji  tvorbu?
Já jsem opravdu hodně cestoval – kromě Antarktidy jsem byl na všech kontinentech a viděl jsem i mnoho (nejen) divadelních představení. Po čase to všechno samozřejmě začne trochu splývat, ale vybavují se mi obrázky jako výjevy z dětství nebo staré pohlednice z alba Kryštofa Kolumba. Myslím, že vše se někde ukládá a čeká na svou příležitost. Mně se zdá, že nemá cenu nic psát, pokud člověk něco zajímavého neprožil, ale netvrdím, že to tak mají všichni. Například Karel May napsal slušné příběhy aniž vytáhl paty z Ernsthalu  a když už jako starý chlap vyjel do světa, byl zděšen, že to tam vypadá úplně jinak než myslel a hlavně než napsal – mimochodem u toho byl chtěl být, když přijel May na Sumatru. Ale mě cestování zajímá, cítím vůně a vidím barvy, které neznám, mluvím s lidmi, kteří vypadají  a žijí jinak než já. Já vlastně nejsem sběratel zážitků, to ony ke mně samy přicházejí, hledají mě a to je velká krása. Psaní je vlastně transformace vlastních příhod, pocitů nebo snů do podoby, která je něčím atraktivní pro jiné. Vždyť vyprávění příběhů je odedávna strašně zajímavé T-shirt Customization.

Jsi jeden z mála svobodných lidí, které znám. Jak to děláš?
Ani ti nevím.