Jekyll či Hyde?

Jsem vůbec?

Líbí se mi teorie, že když Bůh tvořil člověka, šel kolem Satan a trochu mu plivnul do toho kotlíku. Ano, jsme složeni ze dvou nesourodých materiálů, které můžeme nazývat Nebe a Peklo a promítat do naší schopnosti činiti Dobro či Zlo. I když vynecháme Boha a Ďábla, tak člověk v podstatě stále osciluje mezi kladným a záporným pólem své osobnosti.

Schizofrenie je, jak známo, nemoc projevující se postupnou ztrátou vztahu k reálné skutečnosti. No jo, ale co je to realita? Všichni jsme trochu schizofrennÍ, jen jde o to, jak dobře to tajíme. Někdo je poskládán ze dvou osobností, ale to má dobré proti těm, kteří jich v sobě mají patnáct. Identita je přesně to, jak své podosobnosti, d'áblíky, bůžky a běsy zvládáme. To, jak se prezentujeme pro okolí není náš úplně přesný obraz - je to autostylizace. Ostatně, skutečná realita se přece nedá popsat, předvést, vyprávět. Ale to, jak nás okolí vnímá je důležité, ne že ne. Vlastní stylizace je taky součást osobnosti.

Myslím, že by každý měl dbát na udržení své vlastní identity. Někdo nemusí, jde to tak nějak samo. Já na sebe pro jistotu dávám pozor.

17. Zamyslel jsem se nad rčením: udělat z nouze ctnost, udělat z komára velblouda. Co to je? Je to pozitivní? Negativní? Jasně - to první má klady ve smyslu pomoci si v nesnázích, to druhé zápory v možném, zbytečném zveličení nepodstatného. Ale je to vůbec pravda?

Na konci 19. a začátkem 20. století přijelo do USA obrovské množství lidí z Evropy i jiných kontinentů. Mnozí neuměli anglicky a chtěli se i bavit. Potřebovali lidové srozumitelné divadlo a to je jeden z důvodů vzniku formy muzikálu. Kde by byla West Side Story bez tureckých přistěhovalců v New Yorku. Však taky zkraje ty libreta nic moc. A časem se všichni anglicky naučili. O něco později (stále ještě pořádně neuměli jazyk) jeden chapík vymyslel samoobsluhu. Přistěhovalci chtěli samozřejmě jíst, ale neuměli si o to říct. Osmdesát procent světa vnímáme očima, řekl si zminěný šikula. Jídlo taky nosem a rukama. Prd, bum samoobsluhy pomohly v komunikaci a taky neuvěřitelně zvýšily objem prodaného zboží. Já vím, že to není přesně z nouze ctnost, jen hledám to pozitivní. Rodina, která nemá moc peněz a naučí se jíst skvělé a chutné jídlo z levného baklažánu. Muzikant, který nemá na drahý nástroj a vymyslí srovnatelný efekt levnou alternativou. Všechno pěkné - důležité je mít nápad - ale nějak mě to čím dál tím méně dojímá. Mě by zajímalo realizovat následující nová rčení: Udělat z burzy nadaci, z diskotéky hospodu, z nevěstince starobinec (v některých případech by třeba stačilo přepsat vývěsní štít nad vchodem). Nebo jenom: Ze zloděje malého zlodějíčka a z blbce takového neškodného a v podstatě milého blbečka.

A u toho komára a velblouda - nejde jen o to, že jeden je malý a druhý velký, v čemž vězí ta metafora. Komár nám saje krev, otravuje život a velbloud, kdyby nic jiného, tak vozí německé turisty po poušti. Tak. Já bych nedělal z nouze ctnost, ale ze všech komárů bych udělal velbloudy.

18. Umělec - jak honosný to název pro příslušníka homo sapiens. Dnes to zní docela dobře přes tu šílenou inflaci různých umělců a hlavně jejich produktů po celém světě. Abyste si nemysleli, že si stěžuji na konkurenci - já například hudbu skoro neposlouchám, akorát vím, že je jí hodně. Aspoň z těch výtahů v obchodních domech bych ji vyhostil.

Před několika sty lety umělci tolik neletěli. Byli, jak známo, nanejvýš lepším služebnictvem. Nicméně vždycky měli úspěch u žen, aspoň se to traduje. O co vlastně jde? Zaujmout někoho svým zajímavým, nejlépe originálním, viděním všedních situací. Být zábavný, hluboký, opravdový. Tušit něco o smyslu života. Ano, zaujmout - a když jsem muž, tak nejlépe ženu. Jistě, předpokládá to určitou míru talentu. Umělec za to až tak nemůže - je to Bůh, či kvalitní protoplazma ? Co je na tom umění a obzvláště umělcích tak zajímavého a vzrušivého, že se to blíží v extrémních případech až k hypnóze? Proč ženy některé umělce vnímají tak citlivě netýká se to jen velkých mediálních hvězd? Liszt a Paganinni (a tisíce neznámých umělců) strčí černého myslivce a jeho životní případ Viktorka u splavu do kapsy kdy chtějí. Je to nějaká nadpřirozená síla nebo jen zájem davu o vyvolence bohů? Stále nechápu, proč nejsou slavní třeba lékaři, kteří zachraňují lidské životy a proč se média (zdaleka nejen bulvární) zabývají soukromými životy umělců a členů královských rodin. Jsou i sportovní a politické hvězdy, ale to je, myslím, jiný pňběh. Ostatně Pavarotti je stejně slavný, jak Federer nebo Clinton a v zásobě máme ještě nesmrtelné Rolling Stones. Markantnější je to v historickém horizontu - i Machiavelli a Churchil blednou před stínem Beethovena a Shakespeara. Ne ne, umění není zábava po práci.

Lidé oceňují odjakživa vyjímečnou dovednost. Zajímavější je ovšem překvapivá formulace myšlenky a nejzajímavější vůbec je přijít s novou myšlenkou a ještě ji originálně podat. Čím více imaginace, tím lépe. Síla umění je v tom, že se dívá na každodenní život jiným objektivem. Že mění vodu ve víno, že upozorňuje na netušené souvislosti a je ještě daleko před vědeckým výzkumem a vzpomeňte si, kdy už byl baron Prášil na Měsíci. Jde taky o kompenzaci praktického života, umění má v sobě poezii i humor, copak se v bance mluví ve verších, copak se žertuje na poradě generálního štábu?

Myslím, že člověk chce být v životě “jen" šťastný a každý k tomu potřebuje něco jiného. Umění rozšiřuje obzor a to má vliv nikoli na míru, ale kvalitu onoho štěstí. Duchovní život je totiž zajímavější než život v matérii přinejmenším tím, že poskytuje víc možností. A jsou další aspekty, například když čtete knihu, tak nemůžete zároveň vykrádat banku ani ničit hroby. Esprit, nemístná drzost, překvapení, krása, proporčnost, sranda, úžas z nového pohledu - to jsou věci, projektily, kterými nás umění atakuje a často trefuje do černého. A to je jediná agrese, které se dopouští. Jinak je velmi demokratické - není totiž nikdy objektivní. A neprodukuje války. Takže - co kdybychom uvažovali o povinné dvouleté umělecké službě namísto vojny?

19. Mecenáš - to slovo zní fakt dobře. Dělníkům umění vysloveně sladce. Pro veřejnost je ovšem mecenáš poněkud ambivalentní postavou. Dává peníze umělcům - a dobrovolně - prostě podivín. Znám několik typů osob, které podporují umění. Především ti, kteří chtěli být sami umělci a z různých důvodů se jimi nestali a navíc zbohatli v jiném oboru. Dává to smysl? Dává, oni vědí o co jde, mají umění rádi, někdy mu i rozumí a těší je jejich účast na procesu tvorby, někdy to dělají dokonce anonymně. Dále ti, kteří se chtějí společensky uplatnit v dotyku s uměním, vlastně s umělci. Ano, i na nich spočine částečně zář reflektorů. Někdy to dělají z ješitnosti, ale častá je i racionální úvaha - prostě to prospívá jejich byznysu. Kromě toho je to většinou časem začne bavit a někteří přestoupí do skupiny číslo jedna, taky to dává smysl, a to pro obě strany. Pak jsou ti, kteří podporují umění, vlastně spíš kulturu, takříkajíc regionálně. Prostě, když někde bydlím, zvláště mimo velká centra, tak mám zájem na tom, abych kultivovat prostředí kolem sebe. To dává velký smysl, mně osobně je to nejbližší z uvedených příkladů.

Umění bylo v celé zatímní historii lidstva považováno za nadstavbu. Mecenášství různou formou "inspirovalo" umělce - a že většina z nich byla potřebná i prodejná. Je to samozřejmě spekulativní, ale bez mecenášů by třeba nebyl David nebo Mona Lisa. Mozart by toho taky určitě napsal miň, bez honorářů by to nebyl už tak plodný autor, mimochodem on je dobrý příklad, že peníze nemůžou umělce zkazit.

Mezi mecenáši a umělci se často vytvářely pozoruhodné osobní vztahy, některé byly dostatečně mýtizovány a následně medializovány – například zrovna Mozart a císař Josef II. Nebo papež Julius II a Michelangelo. Papež, protože byl inteligentní, se v jednu chvíli definitivně dovtípil, že do velké historie může vstoupit jen po boku svého sluhy, byť zázračného sochaře. To bylo prozření! Najednou věděl, že všechny světské starosti jsou méně důležité, než jeho náhrobek od Buonarottiho. Zemřel asi klidný.

Rudolf II je často vykreslován jako blázen. On neměl slabost jen na umělce, ale ten proces tvorby ho určitě zajímal. Nějak se mi nechce věřit, že chtěl být jen nesmrtelný, a proto horečně sháněl ten prokletý elixír. Myslím, že ho hledání bavilo, že měl to své alchymistické stádečko rád, i když občas někomu z nich nechal useknout hlavu nebo aspoň ruku. Oni tedy zatraceně pokoušeli osud a zlobili ho. Rudolf si pěstoval své umělce alchymisty, oni ho podváděli, ale on, myslím, o tom věděl. Myslím taky, že věděl, že sama myšlenka na kámen mudrců je lepší než vagón zlata.

To byl čas - Praha plná světových malířů, básníků, hvězdářů a šašků. Žádné mobily a manažerské kufříky. Jiří z Poděbrad a Karel IV. možná reprezentují rozkvět české státnosti, ale Rudolf II. Určitě přispěl k tomu, že z tohoto tolikrát porobeného národa vzešli Komenský, Mysliveček, Mácha, Němcová. A Dvořák, Čapek a Nezval se Seifertem a taky Voskovec a Werich. Jak by nám bez nich bylo smutno.

20. Na světě je dost talentovaných a až dost netalentovaných lidí. Talentem se samozřejmě nemyslí jen schopnost umělecky tvořit - je velké množství jeho dalších modifikací. Zdá se ostatně, že každý má nějaké nadání, i když - kdo tohleto rozděloval, to musela být strašná makačka. Proč je někdo šikovný na devatero řemesel a někdo neumí zatlouct hřebík je stejně tak nepochopitelné jako nespravedlivé. Nicméně - mít talent není zjevně žádná vlastní zásluha. Záslužné je umět své výjimečné schopnosti využít alespoň pro potěšení (pokud ne přímo ku prospěchu) svého okolí.

Říká se že přítomnost výjimečného talentu bývá často kompenzována neschopností jeho majitele v jiných oborech. Například mnozí umělci a vědci tzv. neumějí počítat nebo jsou jaksi nepraktičtí. Hm, někteří asi ano, ale jak říkám, někteří. Z vlastní zkušenosti vím, že jiní umělci počítají zatraceně dobře a znám jaderného fyzika, který si za socialismu postavil dům téměř bez účasti odborníků na tuto činnost - neměl totiž prachy a taky neměl kde bydlet. Talent, výjimečné schopnosti jsou odedávna objektem obdivu a bohužel i závisti. To je nakonec riziko jakékoli veřejné činnosti, a také proto jsem se vždycky domníval, že každý si může se svými talenty naložit jak chce, a byly mi nepříjemné řeči o marnotratném nevyužití nadání a vůbec takové podobné kecy.

No, dnes to vidím trochu jinak. Myslím, že na rozdíl od sportovců, řemeslníků nebo třeba artistů mají tvůrčí umělci a vědci trochu jinou pozici. Když skáču do dálky, tak koukám skočit co nejdál a hotovo. Když skočím devět metrů, stanu se nejspíš nejlepším dálkařem na světě a možná, že inspiruji další, kteří se budou snažit skočit metrů deset. Když napíšu knihu a ovlivním sto anebo sto miliónů čtenářů, musím nutně přemýšlet o své odpovědnosti za své názory. Co když zinspiruji někoho, aby znásilnil sestru a zabil matku? Umění a věda ve službách Zla - to je historicky známá kauza a mnoho umělců se jí zabývalo, někteří takříkajíc naživo, jiní pak ve svých dílech. V oblasti vědy nás hlavní maléry bohužel asi teprve čekají, ale už případ amerických vědců v souvislosti s dokončením vývoje atomové bomby a následným bombardováním Hirošimy a Nagasaki byl dost dramatický. Ono se to opravdu asi špatně odhaduje, jak svět naloží s našincovým nápadem po deseti nebo po padesáti letech.

Samotný proces tvorby, ono velké a zvláštní dobrodružství, je věc veskrze pozitivní, bezproblémová. A krásná. Chápu, že všechny zajímá, jak je to možné, jak se to stane, že se něco narodí, a proč zrovna takhle a ne jinak. Ano, být přítomen vzniku něčeho nového je ve vzrušující. Z bublavé mlhoviny prvního nápadu totiž často vzniká něco úplně jiného. Je to znamenitě zábavné. Kolikrát jsem odpovídal na otázky typu jak mě něco napadá a kdy, a kdy ne, a jak dlouho to trvá a tak dále. Jednou jsem něco podobného vykládal za dosti neběžných okolností na představenstvu velké banky a chlapíci, kterým protékaly denně rukama desítky miliónů měli stejný údiv ve tváří jako venkovské obecenstvo, které jsem jednou sledoval pří besedě na podobné téma s Helenou Růžičkovou. Mimochodem, míra nadání a jeho efektivnost - to je divná věc - sám nechápu, proč mohu složit třeba deset písní denně (neříkám proboha, že dobrých) a nejsem schopen nakreslit svou tvář, aby ji poznala má dcera. A to se permanentně bojím, že už mě nikdy nic nenapadne. Chce to pokoru. I ta špetka talentu, kterou mám mi přináší velkou radost, jsem za ni vděčen a hýčkám si ji. A tiše se těším, že mě ještě něco napadne.

21. Inspirace - ona magická, nevyzpytatelná a nepopsatelná krajina, co to je za divnou věc, jak ta cizokrajná rostlina, to divé zvíře vůbec vypadá? Již mnoho století je tahle neviditelná múza předmětem zájmu obdivovatelů umění i umělců samotných. Ano, někdy ji nevidíme a jindy má tisíce překvapivých podob - každý si může vybrat, ostatně každý potřebuje něco jiného. V této souvislosti je poněkud překvapivé, že všech devět původních řeckých múz jsou ženy, alespoň jeden chlap tam, myslím, být mohl.

Co všechno se může stát inspirací? Panebože, múz je kolem nás jako vody, jako kyslíku, sám život je dost pozoruhodný zdroj různých podnětů - jde spíš o to, kdo z nás to všechno dokáže přetavit do konzumovatelného tvaru, kdo alespoň na chvíli promění vodu ve víno. Totiž - praktické naplnění umělecké tvorby, ten samotný jakkoli napínavý proces je z velké části řemeslem. Zvláště rozsáhlejší díla jako román, symfonie, velký olej potřebují (vedle nápadu) hlavně disciplínu a trpělivost. Umělecký talent se stejně jako třeba u sportu rozvíjí tréninkem. Opakování je tady opravdu matkou moudrosti. Někteří spisovatelé i skladatelé psali pravidelně několik hodin denně po celá léta. Jiná věc je, že někteří z nich všechno co napsali, taky vydali.

Jedno je jisté - nejsložitější je začátek, onen pověstný nepopsaný list papíru. Myslím, že pro překonání tohoto bodu nula je dobrý časový pres a třeba nedostatek peněz. Anebo hlad. Ale víte asi, jak to myslím. Někdy je inspirací prakticky všechno, jindy člověk úpěnlivě i pokorně hledá a prosí Boha i múzy o znamení a dostane se mu leda posměchu. V umění panuje zvláštní, cynická i krutá logika. Stejně jako jsou někteří umělci miláčky múz, jsou i múzy oblíbené u umělců. A ty, které poskytují opravdu hodnotné podněty jsou nenahraditelné a povýtce vyhledávané.

Myslím však, že většina umělců ví o inspiraci svoje. Vědí, že čekání na ni je dosti žinantní počínání. Člověk by také mohl zapomenout kreslit nebo skládat. A tak se spíš vyplácí pracovat i bez múz. Ony ostatně někdy překvapivě disciplinovaně dorazí. Čekání na nápad je ovšem výborné alibi pro příležitostný nebo standartně kontinuální alibismus neboť platí nejen in vino veritas, ale taky in whisky inspiration. Tedy - pořád lepší než heroin, ale přesto děkuji pěkně, už jsem měl. Radši to budu smolit dál bez této inspirace.

V poslední době mě více než kdo, co a jak inspiruje a zajímá to, zdali někoho mohu inspirovat já. Zdá se mi, že v mém životě je to změna k lepšímu. Aspoň nebýt protivný, nikoho neotravovat, si říkám. Aspoň dvakrát denně ať se někdo zasměje tomu, co řeknu. Možná by stačilo jednou týdně. Však taky nežádám o vstup do klubu múz, chtěl bych si to jenom zkusit. Zmocňuje se mne intenzivní touha být někomu prospěšný.

22. Říká se, že je nejdokonalejším hudebním nástrojem. Z technického hlediska hluboce nesouhlasím. Je totiž velmi choulostivý a nebezpečně vratký. Trubka hraje silněji, varhany mají větší rozsah, klavír má podstatně polyfonnější schopnosti. Ale po stránce výrazu, tlumočení myšlenky - není skutečně dokonalejšího zdroje zvuku. Hlas, lidský hlas. Zpěv ve své vrcholné formě je dnes jedna z nejvýše hodnocených lidských činností. Zažíváme konjunkturu kultu zpěvu - a zpěváků. Vždycky mě znovu a znovu překvapí, s jakou vehemencí a někdy nepochopitelnou nekritičností chce zpívat například většina herců. Považují zpěv podvědomě za vyšší, dokonalejší způsob hlasového projevu?

Člověk začal své umělecké výboje nejspíše pohybem, tancem - později k tomu přidal ony známé neartikulovatelné výkřiky. A od té doby prošel lidský hlas dost složitým vývojem. Vznikla řeč, a taky slovní humor, hlas se stal nejpodstatnějším komunikačním prostředkem. Ale neměli jsme dost, vedle toho jsme začali pěstovat zpěv. Dnešní podoba zpívání, zvláště toho operního, je mimořádně vykultivovaná, až nepřirozená, Žádný - jak ti zobák narost. Operní zpěvák zpívá jinak, než mluví. I rockový zpěvák (pardon, že to takhle zjednodušuju) řve jinak, než mluví, ale ten rozdíl je kupodivu menší. To je dáno samozřejmě technikou zpěvu, která je motivována v jednom případě obzvláště slyšitelností zdroje a v případě druhém naléhavostí a agresivitou. Zajímavá je záležitost barvy hlasu. Je tvořena charakteristickým tvarem hlasových dutin, protože plíce a hrtan máme všichni dost podobné. Skoro bych řekl, že barva hlasu souvisí s tím, jaký máme ksicht. Technika operního zpívání však logickým upřednostněním síly zdroje tuto barevnost jednotlivých hlav srovnala poněkud do latě. No uznejte sami, že spíš rozpoznáte Střihavku od Gotta než Žídka od Blachuta. Ksicht mají různý, ale zpívají skoro stejně.

Ale jak krásně a jak nás to vzrušuje, alespoň některé. Co více ozřejmí stav duše než zpěv. Zpíváme (nebo tancujeme) když dojdou slova. Zpívání je taky velmi imaginativní - opera je po právu uctívána jako královna umění i když 95% světové populace ji nikdy neuvidí. Naplňuje mě ovšem velkou radostí, že všechny současné trendy včetně hudebního školství posunují operní zpívání do přirozených a nezdeformovaných poloh, čímž, abych tak řekl, vracejí operu zpět publiku.

Zpívání je velmi autentickou lidskou činností. Lidová hudba je základem uměleckých tradic a taky národního vědomí. Všechny nejkrásnější melodie světa jsou napsány tak, že se dají dobře zazpívat a ne třeba zahrát na xylofon, zpívání přirozeně vede směr a určuje intervaly melodie, nutnost nádechu pak tvoří její frázi. A co teprve když zpívá víc lidí najednou, husité takhle přece vyhrávali bitvy. Sborový zpěv - sdílení toho úžasného společného zážitku lidi velmi obohacuje, posiluje, umravňuje a hlavně sbližuje. Velmi intenzivně si vybavuju pocity z doby, kdy jsme my mladí cynici na konzervatoři docházeli na obligátní sborový zpěv. Tam - pod tóny Dvořákových partitur - tály i ty nejmetalovější povahy. Vlastně mi to chybí. Občas něco podobného zažiju v moravském sklepě, ale to jsem většinou opilý. Chtěl bych napsat operu, ale nějak si pořád netroufám. Asi začnu chodit nejprve do sboru.

23. Vždycky mi bylo poněkud podezřelé úsloví o šatech, co dělají člověka. Jak - šaty dělají člověka? Rozumím tomu, že okolí vnímá, v čem jsme oblečeni a ovlivňuje individuální vnitřní pocit a často i sebevědomí toho onoho nosiče oděvu. Jenže člověk není věšák, že? Pravda, je nutno si uvědomit, že kostkované sako je vidět lépe (a dříve) než duše. Stejně tak prodává atraktivní obal výrobek, který je ukryt uvnitř.

A to je právě ono. Dobrý obal prodá třeba špatné zboží (ono klasické - nahoře huj, vespod fuj), ale když je někdo idiot, tak mu smoking nepomůže. Leda na chvíli - i když je potřeba zároveň říct, že se i ta chvilka často vyplatí. Smutnější ovšem je, že špatný obal může zabít dobrý produkt, a že to na onu zmíněnou chvíli může platit i o šatech a lidech.

Oděv však rozhodně spoluvytváří osobnost v různých specifických situacích - mám teď na mysli zvláště záležitost profesí. Nemám rád uniformy, ale přesto jsou některé úžasné. Zúčastnil jsem se jednou zcela náhodou slavnostního setkání zástupců všech armád světa, a to bylo něco! Úplná pohádka, Elton John by vyvaloval oči. Nebo fraky číšníků od Maxima a muzikantů z filharmonií po celém světě, džíny honáků dobytka, různé sportovní dresy a tak podobně. Cokoli z uvedeného si člověk vezme na sebe, může proměnit jeho výzor, charakteristické návyky, chůzi, někdy se mu změní i hlas - herci by mohli vyprávět. Ano, je to tak, a přesto to tak není. Ne každý kdo na sobě nosí knížecí oděv je aristokratem, mezi bizarně povlečenými tuláky nalezneme docenty a jaderné fyziky, někteří odresovaní svalnatci píšou básně. Vůbec dnes už oblečení nehraje zdaleka takovou roli jako třeba v minulém století. Milionáři chodí v džínách zatímco rychlokvašení zbohatlíci na sebe věší zlaté řetězy a některé ženy (aspoň v létě) nenosí skoro nic.

Je to skvělá doba - ta naše. Já vím, že móda je důležitá součást životního stylu a ten zase vypovídá o našich duších a tužbách, ale přesto si myslím toto: Člověka nejlépe poznáte, když je nahý. Když se nemá za co schovat, když musí řešit svou důstojnost i své mindráky bez klobouku bos. Ať si člověk vezme na sebe cokoli - pořád je to jenom slupka. Jak jsem starší tak loupám i jablka.

24. Všimněte si, že někteří lidé se s některými jinými příslušníky tohoto živočišného rodu vůbec nechtějí potkat. Prostě si o nich myslí svoje a hotovo - jakápak konfrontace nebo kontrola. Já tomu rozumím. Když si o někom myslím, že je vůl nebo nudný patron - znám ho třeba z televize - proč bych ho vyhledával, to se mu radši vyhnu. Mojí výhodou je ovšem to, že jsem se už několikrát spletl. A tak jsem radši tolerantní. Já věřím velmi na intuici, dokonce i v lásku na první pohled, na "krevní skupiny" z intelektuálního i živočišného hlediska, ale taky vím, že se prostě občas spletu. Jde o to, jak často, že? Rozehrávač v košíkové udělá třeba víc chyb za zápas než křídlo a stále může být platnějším hráčem - prostě je častěji u míče. Záleží na tom, jestli žijete spíš jako rozehrávač nebo jako křídlo - někdo dokonce ty posty střídá. Já jsem se v jistém období svého života velmi zabýval smiřováním nesmiřitelného, přibližováním břehů a i zkoumáním nepřítele. Vidět situaci očima protivníka, pochopit jeho psyché - to je docela zajímavé. Málokdy jsem někoho smířil, ale vždycky jsem se něco naučil. Čím jsem starší, tím je tato metoda samozřejmě namáhavější. Někdy tu spoluúčast jen předstírám, ale i to je lepší než nic. Znám dost lidí, jejichž nekompromisní názory založené na chybných premisách vypadají velmi autoritativně a sympaticky odvážně. Tak těm přeju, aby se jednou sekli pořádně, a to nejlépe do vlastní nohy. Protože, dokud si dítě na ty kamna nešáhne - však to znáte ...

P.S. Nerozčilujte mě s tím, jo? Vy jedni magoři s vlastním názorem! Vy si snad myslíte, že všechno víte nejlíp, ale víte kulový! Jak k tomu přijdeme my, abnormálně tolerantní! Buďte taky takoví, vy kreténi blbí!

25. Klub osamělých srdcí

To je moc dobrá píseň. A vůbec znamenitý nápad. Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Takový surealismus pro masy. Ten klub - totiž jsme my všichni, myslíte, že ne? Vždyť i ve víru prvního plesu sezóny jsme trochu osamělí. A všichni jsme taky trochu klubisti. Výhodou klubu seržanta Pepře je to, že je velmi otevřený. Beatles si na obal desky dali kdekoho. Takže - welcome to the club, buď vítán i ty se zlým úmyslem, protože je pořád možnost, že ho v tomto klubu změníš na úmysl jiný.

To by bylo ale úžasné, kdyby existoval klub, který by měnil zlé úmysly na dobré. Jako se třeba měnily zbraně v hudební nástroje ve filmu Kdyby tisíc klarinetů. To byl mimochodem, taky skvělý nápad, stejně jako Žlutá ponorka. A je to vždycky o jedné věci - společném zájmu, altruistické metodě. Čím více jsme (paradoxně uniformně) atomizováni neúprosným během civilizace, tím více toužíme po lásce, přátelství, obdivu. A čím víc se cítíme ohroženi tím víc potřebujeme lidský dotek. Pěstujeme klubismus. Třeba spřízněni volbou, někdy z nutnosti. I sňatek z rozumu může být katarzí.

Proč se naše srdce otvírají až když jsme ohroženi?

Já vím, co je to být sám. Skladatel, malíř, spisovatel - to jsou strážci majáku, přespolní běžci. Nemůžou si s nikým povídat o svých větách, akordech - vlnách. A přesto - nebo právě proto - hudba, obraz, báseň často srdce otvírají. Rozhodnutí ŽÍt sám, jakkoli vypadá odvážně je ovšem spíše projevem slabosti než síly. Často je to, myslím, důsledek zklamání. I známá delta zloba - závist - zášť pramení většinou ze stejného místa v pohoří Strach. Zimní královna rozesela střípky rozbitého zrcadla do lidských očí taky ze stejného důvodu - byla příliš sama.

Existují různá společenství a v nouzi se člověk přidá i ke klubu osamělých srdcí Adolfa Hitlera. V této oblasti neexistují žádná pravidla. Jenom statistika o něčem vypovídá, ale každý si můžeme říct: to se mně nemůže stát, já jsem na jiném břehu, mezi tou šťastnější minoritou. Každý máme svůj život a zkušenosti jsou nepřenosné. Jsme prostě nepoučitelní.

Já se cítím velmi šťastný, když jsem sám. Chodím v černém lese, rochňám se pošahanými myšlenkami, sním a hlídám maják. A pak jedu domů. K rodině, za přáteli, k lidem. Podělit se o ten úžasný pocit být strážcem majáku jenom když chci.

26. Odedávna existuje rozpor v chápání lidského života, tohoto mimořádného procesu, se kterým máme každý jinou, často velmi odlišnou zkušenost. Pro zjednodušení vyjděme ze dvou základních filosofických směrů starého Řecka. Co bylo dříve - hmota či myšlenka? Oba směry se vyvíjely napříč celou moderní historií lidstva a jejich nesmiřitelný spor se zdaleka neodehrával jen v teoretické rovině - často z něho profitovala ve velkém Morena.

Ovšem více než vznešenost tohoto velkolepého problému mě zajímá jeho transformace do poněkud umatlané podoby denní praxe našich životů. Ano, výhodu mají ti, kteří se už narodili geneticky ovlivněni a následně byli vychováváni v silně náboženském prostředí ať v Polsku, na Filipínách nebo v indiánské rezervaci. Ti většinou netíhnou k žádné formě materialismu. Ale co my ostatní, kteří prostě nevěříme nebo si nejsme zcela jisti a tápeme ... Můžeme si dovolit žít své životy jen tak nebo se máme pokrytecky bát posledního soudu, který je podle všeho pouhou fikcí? Což je ovšem na druhou stranu škoda… Můžeme zažívat pomalou rozkoš naplno nebo ji máme radši kompenzovat předstíranou pokorou, dobročinností a podobnými odpustky?

Teorie, která praví, že se člověk časem unaví a nabaží světských slastí, je podle mého názoru dost slabá a alibistická. Vždyť trochu kreativní muž má přece nápadů na pět životů jenom být zdravý a mít prachy, ne?

Mám několik otázek, na které neumím odpovědět.

Ta potřeba víry - je to pro ty slabé nebo silné? A co je to za podivnou potřebu organizovat se do různých, vzájemně si odporujících církví? A ty obřady! Volba papeže je stejně směšná jako oslava čtyřicátého výročí čehokoli nebo předávání cen Gramy. A kolik krvavých válek se už vedlo z důvodů náboženské nesnášenlivosti? Jak může Bůh dopustit to, co se dělo v Osvětimi?

Na druhou stranu - má to vůbec cenu, žít bez víry ve vlastní budoucnost? Umřít a hotovo, tma, je to za námi? Neskládat účty, a komu taky? Stačí odpovědnost jen k sobě a svým nejbližším? Co to píšou v tom Desateru, sakra?

Vždycky, když jsem přítomen nějaké intelektuálně hodnotné dišputaci nesmiřitelných zastánců obou břehů, mám radost. Argumentačně bezchybné, formulace znamenité, esprit a moudrost v obdivuhodné symbióze. Jenom jeden rozdíl je markantní. Ty s vírou to celé nějak méně trápí. Nějak se jim snáze žije.

27. Lidská paměť je zvláštní fenomén. Někdy obdivuhodně krátká a jindy nekonečně věčná. Je to samozřejmě individuální. Já si třeba nepamatuji skoro nic a to má dva aspekty, některé věci milosrdně zapomínám a na jiné si bohužel nemohu vzpomenout.

Naopak, některým jiným uváznou v paměti neuvěřitelné kraviny, které oni považují za podstatné a řídí podle toho své životy. Prostě nemohou zapomenout. Nemají to lehké tito sloni. Myslím, že podobně se chovají i národy. Některé opravdu vynikají pozoruhodně krátkou pamětí nebo se tak alespoň chovají navenek. Skoro bych řekl, že čím aktivnější a úspěšnější národ (nebo člověk), tím horší paměť vlastní. Američani tak nějak nevědí, co se stalo s Indiány, ale na druhou stranu ani vítězství nad Hitlerem nevnímají jako něco podstatného - mnohem zajímavější jsou primárky a baseball. Dobrou paměť mají Židé, ale jim je historie neustále připomínána, téměř každý den, bych řekl.

Myslím, že paměť národa českého není příliš dobrá, přestože by bylo na co vzpomínat.

Je přece známo, že si člověk vybavuje mnohem lépe negativní zážitky než dny zalité štěstím. V případě našeho národa se ovšem sem tam dějiny poněkud účelově měnily. To je taky vypečená věc - historická paměť. Je to zjevně otázka důvěry, čím méně pamětníků, tím více možností historii zfalšovat.

Měnění historie není vždy motivováno zlým úmyslem, například kauza Rukopisy je toho dokladem, ale vždycky je to pitomost. Když jsem chodil na střední školu, měnily se dějiny za pochodu. V roce 1969 jsme dokonce vytrhávali některé stránky z učebnic dějepisu. Nechal jsem si některé na památku. Pak jsme byli starší a poněkud drastická zkušenost s flexibilní historií vesele pokračovala kolem nás. Jednou jsme s přáteli vcelku exaktní empirickou metodou (pod vlivem dobových argumentů vykládání dějepisu) dospěli k názoru, že VŘSR nejspíš vůbec nebyla, že podle všech ukazatelů to muselo být jinak. Mimochodem k VŘSR se pojí několik mých oblíbených historek. Například vtip o nejsmutnějším dnu historie lidstva - jde 15. 4. 1912, kdy se potopil Titanic místo Aurory. Tento vtip ovšem existenci Velké říjnové spíše potvrzuje. To sedmnáctiletá Anička - mladá umělkyně, která v roce 1979 dělala tzv. rekvalifikační zkoušky, odpovídala na otázku jednoho z členů komise, co že se stalo v roce 1917 v SSSR, poněkud zmateně. To roztomilé děvče si prostě nebylo jisto, co se tam tak zajímavého v té době stalo a taky jí to bylo dost jedno. Na obranu oné komise nutno dodat, že Aničce chtěli pomoci lehčí otázkou, protože na otázky typu, kdo je ministrem kultury anebo předseda parlamentu v ČSSR nereagovala vůbec. Tak jí nakonec řekli, že jde o socialistickou revoluci a ona souhlasila. Jeden pitomý šťoural ovšem chtěl vědět další podrobnosti. "Slavíme to v listopadu a říkáme tomu Velká říjnová," otravoval, " jak je to možné?" "Protože se to stalo přes noc" odtušila logicky Anička s mimořádně autentickým nadhledem. Co bych za to dal, kdybych u toho byl. Třeba to vůbec není pravda a jde o změněnou historickou skutečnost, ale pěkně změněnou, že? Anička, jak jsem ji znal, měla ovšem úplně jiné zájmy a do školy, myslím, taky moc nechodila. Personalized T-shirt Customization To adeptka studia na vysoké škole, která letos při přijímacích zkouškách odpovídala na tutéž otázku (proč se proboha všechny komise ptají na VŘSR?), musela mít přinejmenším maturitu. A taky nevěděla, co že se to tak zajímavého tehdy stalo. "V Petrohradě, v roce 1917... , nějaká výstava?" povídala užaslé komisi. No dobrý, ne? Asi jsme zase vytrhali pár stránek z dějepisu a v Blesku se o revolucích taky moc nepíše. Mně je ta druhá historka mimořádně sympatická i když... je to trochu od zdi ke zdi. No ale - tomu děvčeti bylo v roce 1989 asi pět. Od té doby se učila o mnoha revolucích a ono to tak nějak splývá. Velká francouzská a Cromwell a barikády v roce 1848, děkabristi - prostě furt se něco děje. Teď do toho ta naše sametová, sakra jak to vlastně bylo?