ZAČÁTEK

Začátek

      

 

„To je šílený, ne? Co je to za nápad? Všechno se děje tady.“                              

         „No a co? Co se tady děje? Je tu bordel a my ho nespravíme. Když pojedeme někam na venkov, aspoň můžem být trochu prospěšní.“

„Ne, já zůstávám v Praze. Až se vrátí z Moskvy, bude všechno jinak.“

„Ti sráči? Myslíš, až se vrátí ti sráči? Vždyť je to sebranka zbabělá, ty to nechápeš?

        Komunistická strana se opět semkne.“

Slávek byl divočák a provokatér, ve škole měl trojky z chování zcela běžně, ale jak se

později ukázalo, v tomto případě nepřeháněl. Dubček and his melody boys přijeli z Moskvy hned příští den po tomto rozhovoru a jeho slavný uvzlykaný rozhlasový projev nás nijak nedojmul, spíše otrávil. Dále jsme ovšem sundávali ze zdí nápisy s názvy ulic a psali křídou protisovětská hesla, dále jsme vedli odbojné kecy, ale taky chlastali pivo a proháněli holky. Všechny zmíněné činnosti k sobě neodlučně patřily, a bavily nás zhruba stejně. Po městě jezdily tanky a obrněné vozy, byl to bizarní čas, hospody však byly plné, pivo teklo proudem a průběžně vznikaly nové vtipy, některé znamenité. Byli jsme rozhorlení mladí muži, zklamaní, ale byla v nás spousta energie a odhodlání. Trávili jsme spolu hodně času a říkali si mušketýři, protože jsme byli čtyři, tři spolužáci a o dva roky starší výtvarník Ondřej, Moravák jako poleno. Hráli jsme ping pong, chystali se pořádat happeningy, dokonce jsme pod hlavičkou ČSM založili letecký modelářský kroužek, na který nám díky neuvěřitelné šikovnosti a drzosti Luboše svazáci poskytli finanční příspěvek devět tisíc korun. To byl neskutečný balík, nebylo zcela jasné, co s penězi provedeme, létat jsme však rozhodně chtěli.                                                                  

                 „Jarmilo, ještě jedno. A přines dvě zelený, Ondřej je nějakej bledej.“

                 „Jasně, rozkaz, ale zelená není, ta banda vepředu vychlastala dvě láhve.“

                 „Tak raketu.“

                 „Pivo a dvě modrý, hned je to tady.“

                 Po několika hodinách jsme vylezli od Glaubitzů úplně ožralí a připojili se ke skupince neanonymních alkoholiků, přicházejících z jiných hospod, jakože jich je v té oblasti dost. Na Malostranském náměstí jsme společně pořvávajíce čekali na tramvaj, taxíky byly rozebrány a na popeláře ještě brzo. Poloprázdná noční sedmnáctka přijela za chvíli, vtrhli jsme do ní jako Napoleonova jízda do Moskvy.

                 „Hele, my potřebujem na Václavák“, řekl kdosi řidiči.

                 „No tak to si musíte na Újezdě přesednout, já jedu na Smíchov“, odpověděl on.

                 „Neblbni, vždyť je to snad jedno kudy jedeš, ne?“

                 „Prosím vás, neřvete mi tady, mám tu i normální cestující.“

                 „Jaké normální? Kdo je dneska normální? Kdo je tady normální, hlaste se!“

                 Nikdo se sice nehlásil, ale střízliví se většinou opilců bojí. Na Újezdě vyrazil uniformovaný šéf tramvaje přehodit výhybku.

                 „Tak vemeš nás na ten Václavák?“

                 „Pánové, já jedu rovně, počkejte tady na pětku.“

                 „Chce někdo rovně? Chlapi zeptejte se tam vzadu! Vadilo by vám paní, kdybychom to vzali přes Václavské náměstí, to je to s tím velkým koněm?“

                 Někteří takticky opustili tramvaj, ostatní řvali:

                 „Václavák, Václavák!“

                 „Já musím dodržet jízdní řád, chápete?“

                 „Jakej  řád, ty vole, vždyť tady jezděj ruský tanky!“

                 „Pojedem tankem, tankem!“ – vyřvával kdosi dost nahlas.

          Tramvaják nás samozřejmě odvezl, kam jsme chtěli, mě posléze dopravil až domů,

na Prosek. Příhod podobného typu by se jistě našlo víc, doba byla divoká, jakoby tušila, že

čas krocení je blízko.

 

          Potkali jsme je k večeru na Hradě, tehdy bylo turistů mnohem méně, ostatně

všechno bylo jinak, ale pohled na malostranské střechy byl stejně úchvatný jako dnes.

          „Hallo, can you tell me where The National Museum is?“

          Měly mapku a nesháněly se po Národním divadle, jak jsme si mysleli, nýbrž

hledaly opravdu Museum, o kterém věděly, že na něj Rusové stříleli, protože si spletli

barák. Tak jsme jim to majestátní proděravělé průčelí ukázali, potom i inkriminovanou

budovu rozhlasu a spoustu dalších věcí. Byly veselé, na sobě dost dobré džíny a měly

       takové drzé ksichty. Jedné z nich splývaly krásné pevné vlasy až po úplně výstavní prsa,

       řekl bych, že jako tužidlo nepoužívala ocet a pivo jako většina našich holek, ale nějaký

       decentnější matroš. Voněla jako čerstvě pokosená louka, což se do města vůbec nehodilo.

          „Very nice city, no traffic“ – to bylo jejich hodnocení naší metropole.

          Pak jsme seděli v hotelu Meteor v Hybernské ulici, kde bydlely a pili jsme bílé

moravské víno. Šlo o čtyři spolužačky – šestnáctileté Francouzky na školním výletě, a nás

tři – hrdiny revoluční Prahy. Byly tak nějak jiné. Roztomile žvatlaly, angličtina

s francouzským přízvukem je pro mne dodnes velmi půvabná.

          „Ty vole, vidíš co já?  Ona prostě nemá podprsenku, chápeš to?“

          „Jo, a ta naproti taky.“

          „Co taky?“

          „Ta krátkovlasá. Taky nic. Ale rozhodně má proč ji nosit.“

          „A co to vyholené podpaží, já myslel, že tohle se provádí jen modelkám.“

          „Myslíš, že nosí kalhotky?“

          „To se brzy uvidí“ – uzavřel Luboš debatu, kterou jsme vedli polohlasem a

samozřejmě česky. Svou přízeň jsme záměrně nepřeháněli, chci říct, že jsme nebyli nijak

vlezlí, ale pilo se dostatečně na to, abychom s nimi skončili v posteli. Byl jsem nejmladší,

následkem čehož jsem byl vyhoštěn z hotelu což mi hlavu nedělalo, neboť jsem měl klíče

od ateliéru našeho čtvrtého mušketýra Ondřeje o pár ulic vedle. Nezbyla na mně ta

nejpěknější, ta dlouhovlasá, nýbrž samozřejmě ta, co byla na ježka, ale i tak to bylo docela

napínavý. Poprvé v životě jsem měl souložit s někým, kdo neuměl česky, sakra, nedělají to

nějak jinak? Byla tedy naostro, ale k žádné zbytečné konverzaci ani konfrontaci stylů

nedošlo, byli jsme velmi mladí, dost opilí a byla hodina mezi psem a vlkem. A přesto –

matně si vzpomínám na pohyb jejího těla, který v určitých fázích připomínal delfína

v zatáčce, nikdy dříve a vlastně ani později jsem se s tím nesetkal. Tak jsem si taky trochu

zaplaval, ráno jsem jí ukázal Husa na Staromáku a šel jsem opět přemlouvat Rusy, aby

zmizli.

 

          Jenomže nezmizli, naopak se začali roztahovat. Do hospod si zatím netroufali, ale na

ulici byli docela drzí a co se dělo v jejich kasárnách, bůh suď. Vycházeli jsme  jednou od

Malvazů a přímo před hospodou v Karlovce stál vojenský džíp, do kterého lezly dvě

kysličníkové blondýny. Chechtaly se úplně pitomě, byly poměrně hnusné a tlusté, ale

byly to Češky.

          „Chápeš to, to je šílený! Píči zasraný!“

          „Kam lezete, vy krávy? Tyhle svině tady střílej do lidí! A nemaj tu co dělat!“

          „Holky zbláznily jste se? S Rusama?“

Já byl teda mírnější, ale – plesk – a Slávek jedné vrazil facku slušný kodešovským

       backhandem. Nejspíš zrovna něco chtěla říct, protože jí vyrazila červená, asi si prokousla

       slovo. Slávek sice potom říkal, že chtěl praštit toho Rusa, že ženský v žádném případě

       nemlátí, ale měli jsme o tom své pochybnosti. Každopádně Rus, i když jemu se nestalo

  nic, vytáhl pistoli, začal řvát, a my, kteří ovládali jeho mateřštinu docela dobře, jsme

  si nemohli  myslet, že se ptá na cestu. Máchal koltem a hulákal, že jsme kontrarevoluce, že

  nás postaví ke zdi a tak podobně. Hlavní problém byl v tom, že byl úplně stejně nalitý jako

  my, ale na rozdíl od nás měl ten kvér, a asi nabitej.

                 „Nech toho, mizíme.“

                 „Hajzl jeden pravoslavnej, co si myslí?“

                 „On nemyslí, on má samopal.“

          Ondřej měl ovšem na mysli toho druhého, který se vysoukal z auta a zaharašil kalašnikovem, byla to docela drsárna. Kolem se seběhlo pár lidí, ale jistý distanc si drželi. Někdo hodil na auto dlažku, rozbil boční sklo, zařval - „Brežněv, idi v dupu!“-  a okamžitě se dal na útěk. Ožralý rudoarmějec začal následně střílet samopalem do vzduchu a - jako když opravdu střelí do vrabců – Karlovka se vylidnila. Z výčepu však vyběhla servírka, znala nás, samozřejmě, a křičela – „Panebože, co se to tady děje? To jsou naši hosti, okamžitě je pusťe!“ – bylo to úplně dojemné. Voják ji odstrčil loktem, spadla na chodník, ale křičela dál, některé české ženy jsou obdivuhodně statečné. Hlavní kovboj mi strčil pistoli do obličeje a řekl – „Idi!“ Další dva podobně vybídli Ondřeje i Slávka a společně jsme napochodovali do průjezdu ve vedlejším domě. „Ruky navěrch!“ – zařval jeden, když jsem si sáhl pro kapesník. Postavili nás pěkně rozkročené čelem ke zdi, prošacovali, a při té příležitosti nám uštědřili pár štulců. Nebylo to tak zlé, ale ten první pořád máchal pistolí, zatímco ti zbylí dva po šacungu aspoň samopaly pověsili na ramena.

          „A što moskevskije dogavory?“

          S touto otázkou se na velícího důstojníka obrátil Slávek. Pistole mu dala pěstí a vyrazila mu jedničku vlevo nahoře. Byli jsme úplně potichu, jako děti, když poprvé vidí opravdického kouzelníka. Komando ovšem taky ztichlo, měli totiž problém - zdálo se, že zastřelit nás si netroufají a jiný nápad neměli. Zhruba po minutě jsem se pootočil, zdálo se mi totiž, že přichází čas na parlamentární jednání, ale byl jsem rázně odbyt opětným šťouchnutím hlavně do žeber. Rusové si cosi šeptali, ale nejasná situace se vzápětí rázem změnila příchodem nové skupinky ozbrojenců v jiných dresech. Pokud si dobře pamatuju, nikdy předtím ani potom jsem neviděl radši československé policajty, tedy Veřejnou bezpečnost, v tomto případě vedenou udatnou servírkou od Malvazů.

          „Přebíráme zadržené“, prohlásil důležitě příslušník „a tímto vám děkuji, že jste je do našeho příchodu udrželi v klidu.“ Podle přízvuku to vypadalo, že ten chlap studoval v Moskvě, akorát nebylo jasné, jaký obor. Zatčení proběhlo jak v ruským filmu, dokonce jsme všichni tři dostali želízka, pravda, jen na chvíli. Odvezli nás na Bartolomějskou, odkud nás rychle vykopli, protože Ondřej chtěl sepisovat protokol o tom, že byl poškozen, podle něj šlo o psychickou újmu a roztržený svetr. „Běž do prdele, mladej, buď rád, že se ti nic nestalo, jiní dopadli hůř. A kdo ví, co ještě bude.“  To byla závěrečná slova kapitána československé VB, kterého tímto srdečně zdravím.

 

          Na venkov jsme nakonec odjeli, myslím, že jsme tím spojili dobré s užitečným. Akceptovali jsme rozhlasovou výzvu o pomoci republice, koupili jsme si lístek na autobus za pár hodin se hlásili ve štábu JZD v Hořesedlích. Chmelové brigády té doby byly velká věc, šlo o autentickou, skutečnou popkulturu středoškolské mládeže se vším všudy. První opilství, první lásky, maléry i umělecké pokusy byly samozřejmou součástí každých čtrnácti dnů na přelomu srpna a září v oblasti středozápadních Čech. Sám jsem byl předtím na chmelu několikrát, naposledy před dvěma lety, před maturitou, kdy mě pro nekázeň poslali domů. Moje nekázeň byla měřena jen informacemi, které měli pedagogové k dispozici, těch bylo proti skutečnosti žalostně málo, ale na vyhazov stačily. Měl jsem špatné pracovní výsledky, nebylo divu, protože hlavní akce zájezdu se odehrávaly v noci a ve dne jsem již často neměl sílu a zájem trhat zelené bobule. Přestože mi některé spolužačky - a taky učitelka ruštiny - přisypávaly do mého košíku, počet odevzdaných věrtelů nestačil. Z ruční práce mě přeřadili na kombajn, kde můj výkon byl mnohem hůře kontrolovatelný. Když mě však podruhé našli spícího na valníku pod štoky chmele, bylo rozhodnuto.

          Tentokrát jsme ovšem pracovali jako úderníci, usídlil se v nás pocit, že naším vrcholovým nasazením opravdu čemusi pomáháme, jakkoli je to z dnešního hlediska směšné. Vstávali jsme v šest a končili při západu slunce, a byli jsme pyšní na svou výdrž i výkonnost. Po několika dnech jsme za svou příkladnou urputnost byli odměněni předsedou JZD jakousi plaketou a basou piv a zároveň nás pozval na večeři do místní putyky. Rozhodli jsme se využít této příležitosti k zahájení procesu asimilace s místním obyvatelstvem a jeho návrh jsme akceptovali.

          „Tak vy jste studenti? Z Prahy, jo?“

          „No ano.“

          „A znáte nějakýho Láďu Lébra? Z Vinohrad?“

          „To neznáme.“

          „Tak to asi nejste teda z Prahy, tam zná Láďu každej.“

          „Praha je veliká, víte...“

          „Kolik ti je mladej? Chceš mě poučovat? Já jsem v Praze byl.“

          No, nebyli úplně přátelští, jenže se ukázalo, že máme trumf v Lubošově rukávě. Vzal s sebou prozřetelně či neprozřetelně ty svazácké prachy, dodnes to úplně nechápu, málem jsem omdlel, když mi je v té hospodě ukázal.

          „Jsi normální? Proč to máš u sebe ty vole?“

          „Myslel jsem, že bychom je pozvali na pivo. Po té večeři jako.“

          „To je na letecké modely a né na chlast.“

          „Říkal jsem si, je taková divná doba. Co když tě zastřelej, třeba.“

          „Kdo by tě střílel, debile? Tady nikdo není.“

          „Tak vůbec, obecně. Všude kolem jsou. Podle mě nám kroužek zrušej, a zrušej toho víc, všechno bude jinak, uvidíš.“

          Na tom teda něco bylo. Slávek s Ondřejem přijali zprávu o naší mimořádné solventnosti s nadšením, jako kdyby se dozvěděli, že Rusové znenadání odjeli plenit Východní Německo.

          Postupně rostla naše chuť stát se kladnými hrdiny doby a začali jsme objednávat rundy piv. Zkorumpování vesničanů proběhlo velmi rychle, náš stůl za chvíli vypadal jako zasedání OSN při plné účasti členských zemí. V jednu chvíli stál Slávek na židli, zpíval Ktož sú Boží bojovníci a nabádal sedláky, aby okovali cepy. Já jsem slíbil místnímu fotbalovému mužstvu nové dresy s trikolórou na prsou a půllitrem na zádech a k ránu Luboš rozdával podepsané padesátikoruny. Velkolepá noc.

          Druhý den ráno jsme se ploužili na pole, cítili se velmi špatně i provinile. Přijeli jsme chlastat nebo pomáhat republice? Šli jsme podél zdí a vnímali jsme kradmé pohledy kolemjdoucích. Zdálo se mi to? Jeden se na mě přátelsky usmál...

          „Chlapci, vy jste vzhůru? – divil se předseda, kterého jsme potkali na návsi. „Dnes si vemte volno, nesmíte se přepínat, stejně jste všem ukázali, jak se má pracovat a žít. Jsem na vás pyšný, je moc dobře, že jste zvolili naše JZD.“ Inu, vrátili jsme se na ubytovnu, cestou jsem ještě podepsal tři padesátikoruny, někteří chtěli mít autogramy zkompletované. Šli jsme spát, ale zařekli jsme se, že od dalšího pracovního dne ještě zvýšíme tempo.

          Naše nové nadšení pro práci bylo však následující noci opět narušeno, a to zcela bizarním způsobem. Pít se nám vůbec nechtělo, basa piv od předsedy zůstala na ubikaci, jen Slávek, kterého začal bolet zub, který neměl, zaháněl bolest kloktáním. Šlo sice o plzeňskou desítku, ale dvacet kousků v něm zmizelo, protože pivo se přece nemůže vyplivovat. Nikdo z nás toho moc nenaspal a k ránu, když se některým povedlo nakrátko zasnout, šel pacient asi posedmé na záchod. Jenže jak byl úplně grogy, spletl si záchodové dveře a nachcal do skříně, kde jsme měli uložené pracovní oděvy, čímž samozřejmě naprosto rozložil morálku manšaftu. Ráno došlo k prudké hádce i lehké rvačce, někteří brigádníci prostě neunesli tíhu reality. Náš perspektivní kolektiv se rozpadl jako pevná protiokupační lidová fronta o několik měsíců později. Nastala podivná doba. Velkým hasičským cvičením, které rozehnalo demonstranty oslavující první výročí ruské okupace, byla stylově uzavřena jedna etapa.