Tak - v Brně se staví nové divadlo, nová moderní budova specializovaná pro hudební produkce. To je přece vzrušující záležitost! Není to sídliště, ani nemocnice nebo plavecký bazén, ani dálnice nebo bunkr. Divadlo se opravdu nestaví příliš často. A pokud vzniká na základě poptávky diváků - to je radosti.
Zatímco u nás se muzikálovému žánru stále výborně daří, v jiných zemích producenti tolik radosti nemají. V Německu velké "komerční" hudební divadlo zažívá horší časy, v Londýně kromě přesluhujících Cats a Starlight Express předčasně skončilo třeba i velmi ambiciózní a poměrně nové představení Čarodějky z Eastwicku i několik dalších show. I Broadway poznamenal značný úbytek turistů, kteří tvořili velkou část jejích návštěvníků a USA zažívají v tomto smyslu stále ještě špatné časy. Pochopitelné, byť smutné. Ale život jde dál, a tak předkládám malou procházku po současné slavné muzikálové ulici.
Zábavné divadlo ve své vrcholné podobě nestačí samozřejmě repertoárově reagovat na změnu nálady města a jeho obyvatel, vznik jednotlivých produkcí trvá i léta. Po předloňském 11. září došlo k mimořádnému propojení jeviště s hledištěm - herci se aktivně účastnili sbírek pro oběti terorismu a po každém představení oslovovali osobně své publikum. Nevím, jestli to mohlo zanechat stopy na dnešní náladě v divadlech, spíše ne, ale zdá se mi, že kontaktních představení přibývá i v oblasti velkých muzikálů bez ohledu na to, co se v New Yorku v září 2 001 stalo. Prostě čas od času na Broadway přijde závěj čerstvého vzduchu.
Mezi nejúspěšnější newyorské inscenace teď patří např. Mama mia, Urinetown a hlavně La Boheme, což mě těší. Jsou to představení založená na nápadu, pointě, imaginaci, zcela integrovaném výkonu a poslední dvě i na obsahu. Ke jmenovaným je možno přiřadit ještě Rent nebo stále úspěšné (off broadwayské) Blue Man Group a (doufám) pár dalších, které jsem neviděl. Mimochodem - všechna tato show jsou taky velmi vtipná a sympaticky nepředstírají velké umění.
Jinou tváří broadwayského úspěchu jsou remaky klasických muzikálů. Z těch, které se nyní hrají, je velmi dobrý Cabaret (to je prostě skvělá látka) a taky Chicago a 42nd Street. Nehraje se žádné představení S. Sondheima, což byla téměř vždy záruka kvality.
Do dalšího koše bych zařadil adaptace filmových předloh - třeskuté Mel Brooksovy The Producers (tam tančí i Hitler), podivuhodně operetně konzervativní Thoroughly Modern Millie (6 Tony Awards + jedna úžasná scéna tančících sekretářek) a poslední broadwayský hit Hairspray. Škoda, že se do Londýna před časem odstěhovalo velmi srandovní The Full Monty (Do naha). Stejně tak je mi líto krásného tanečního show, které se hrálo v Lincoln Center - Contact, je nyní taky k vidění v Londýně.
Broodway však není jen samé hopsa hopsa, hraje se i Shakespeare (třeba před lety slavný Kupec benátský s Dustinem Hoffmanem a podobně). V lednu se hrálo pět činoherních představení oproti dvaadvaceti muzikálům. Viděli jsme nádherné představení režisérky Mary Zimmermanové Metamorphoses, založené na Ovidiových eposech o Králi Midasovi, Narcisovi (ten byl dokonalý) a Orfeovi a Euridice. O síle lásky přetvářet svět i lidi. Výteční herci, krásný jazyk - a celé se to odehrávalo v bazénu, který byl obklopen nesmírně pozorným obecenstvem. Na konci některým v publiku tekly slzy.
Poslední, ale možná že vlastně stále první linií, jsou atraktivní výpravná představení s výraznou mainstreamovou hudbou, většinou s velkorysým scénografickým řešením na hranici možností současné divadelní techniky. Jedná se obzvláště o Lvího krále (The Lion King) a Aidu s hudbou Eltona Johna nebo Krásku a zvíře (Beauty and the Beast). Ze starších show tohoto typu, na které se chodilo neuvěřitelně dlouho (většinou kousky A. L. Webbera), už v New Yorku zůstal pouze The Phantom of the Opera a staří harcovníci Les Miserables, které sice Webber nenapsal, ale jako kdyby. Pro minoritní milovníky "opravdového" divadla je tato kategorie nekonzumovatelná, ale nešť. Tyhle inscenace se totiž poměrně čitelně vyznačují velkou vstřícností k nedivadelnímu publiku a strategií "čím víc nainvestuju do produkce, tím víc vydělám". Jediný problém této poměrně čisté úvahy je, že to občas nevyjde a pak je zle - teď se to stalo např. v Londýně s velkopředstavením Napoleon. Pro zajímavost - nejdražší lístky (170 dolarů) jsou opravdu na nejvýpravnější kusy, v tuto dobu se jedná o The Lion King, Producers a Mama mia. Nejširší obecenstvo prostě stále lákají velká jevištní kouzla, dokonce více než sranda, což je ovšem trochu smutné. Maličko to všechno připomíná estrádu z Novy, ale rozhodně tam nezpívají hlasatelé.
Velká většina broadwayské produkce je atraktivní pro turisty (i když mluví špatně anglicky) a taky pro děti, potenciální divácký okruh je velmi široký. Tento druh představení vidí mnoho lidí, kteří do divadla jinak vůbec nechodí - což je nesporně pozitivní, téměř záslužný rys tohoto podnikání. Ostatně masivní vizuální vjem ve spojení se silnými melodiemi přivádějí spolehlivě do divadel diváky už velmi dlouho - např. Schikaneder takhle vymyslel Kouzelnou flétnu (a ještě k tomu měl bonus Mozartova talentu). Dvacáté století v tomto žánru však poněkud rezignovalo na jiné elementární divadelní ambice - např. umělecké, a zdá se, že tento trend v našem novém století vesele pokračuje. Ne, že by mě to nějak trápilo, avšak když vidím několik inscenací tohoto druhu za sebou, připadám si trochu jako trotl. No, ale o mě nejde, že ano, nicméně svým dětem budu tyto kusy zatím tajit (zlatý Harry Potter). Převážná většina diváků však nechodí na muzikál každý den, takže nebezpečí jejich "udávení" přemírou barev, vtipů, případně příliš úžasných melodií je minimální. A nepopiratelným kladem jsou neuvěřitelně dobré interpretační výkony téměř ve všech těchto show, které jsem v posledních letech viděl. Principiálně však netřeba vůbec lamentovat nad Broadwayí, nad Hollywoodem ani nad Zlatou kapličkou nebo úrovní televizí, návštěva žádného ze zařízení není povinná a televize se ani nemusí zapnout. Přidávám tedy stručný popis současných broadwayských show, které se mi líbily a o ostatních pomlčme.

(začnu těmi, za kterými musíte do Londýna a časem kdo ví kam)

CONTACT
Libreto - John Weidman
Choreografie a režie - Susan Stroman

Naprosto mimořádné "činoherně - taneční" představení, které obdrželo několik Tony Awards jako nejlepší muzikál roku 2 000, přestože se v něm nezazpívá ani jedno slovo. Velmi sympatická a jednoduchá scéna, první velká show na Broadway, kterou jsem viděl bez živé kapely - hudba je multižánrovou koláží a je reprodukována. Objevné v posunu žánru a ve spojení velmi precizního a expresivního herectví a vynikajícího tanečního výkonu všech účinkujících. Téma - různé podoby lásky - bylo již mnohokrát zpracováno, tento způsob byl znamenitý. Mimořádně originální při použití poměrně běžných prostředků. Důsledně pointované - a vždy překvapivě. Největší překvapení samozřejmě ponecháno na závěr - po dvouhodinovém tanečním představení přijde závěrečný dramatický, čistě verbální herecký výstup dvou hlavních představitelů. Úplný zlom do jiného žánru. U nás pravděpodobně nerealizovatelné - založeno např. na mimořádném spojení velkého tanečního a slušného činoherního výkonu.

Mark Hollman - Greg Kotis
URINETOWN (Henry Miller Theatre)
Režie - John Rando

Jedno z nejlepších muzikálových show, které jsem kdy viděl. Vlastně komorní představení, původně uváděno off Broadway, s evropským duchem, inspirováno i Chevalierovými Zvonokosy - každopádně výborná metafora na revoluce a různé charaktery lidí. Odehrává se ve fiktivním městě, které ovládá vypečená mocenská organizace. Výtečný text, dobrá hudba - s názvuky povedených malých partitur Kurta Weila, nebývalý "nebroadwayský?" esprit, velmi dobré komediální výkony, lehkoruká a nenápadná režie i choreografie. Velká sranda trochu v duchu anglického nebo i českého dobrého humoru, loňský broadwayský hit, z čehož mám radost. Úžasná zábava ve stylu dobré fikce a parodie ? to by se u nás asi taky líbilo a dalo i realizovat. Takové představení bych rád dělal.

Jonathan Larson
RENT (Nederlander Theatre)
Režie - Michael Greif

Autor dostal za svůj příspěvek do světového divadelního showbussinesu v roce 1 996 Pulitzerovu cenu, samotné show bylo nejdříve uvedeno v East Village a později na Broadwayi oceněno čtyřmi Tony Awards i mnohými dalšími cenami. Velmi nadaný Jonathan Larson zemřel na srdeční kolaps ještě před broadwayskou premiérou údajně v souvislosti s naočkovaným AIDS, což je paradoxně jedním z témat muzikálu. Rozvinutější příběh La Boheme se odehrává v současném New Yorku a vypráví jednotlivé osudy několika přátel a party squaterů. Je to představení o lásce a naději, možná trochu příliš romantizované a sterilizované - squateři trochu připomínají kalifornské povaleče - ale velmi působivé, s výbornou hudbou (hraje jen pětičlenná kapela) i texty. Šikovně postavená inscenace navazuje spíš na anglické rockové hudební divadlo (jako byl třeba Tommy) než na americkou klasiku - v představení se například vůbec netancuje. Dalo by se u nás hrát, ale je to příliš newyorské, není to náš problém. Ostatně když si čeští herci říkají na jevišti "Johne..", tak se vždycky trochu směju.

Giacomo Puccini - Giuseppe Giacosa a Luigi Illica
LA BOHEME (Broadway Theatre)
Režie - Baz Luhrmann

Opět někdo zrealizoval mé představy o inscenaci opery, zaplaťpánbu jen některé, a byl to australský vynálezce Baz Luhrmann, režisér nádherného filmu Moulin Rouge.
Takže, moje hodnocení: nejlepší pěvecký soubor, jaký jsem kdy viděl a ještě ke všemu zároveň velmi mladí a dobří herci (však je hledali tři roky). Senzační scéna i kostýmy. Vedeno zcela po smyslu notoricky známého příběhu i partitury, žádné schválnosti!
Na pohled krásné, těsně vedle kýče (a nikterak blízko, protože se to vzájemně míjí).
A teď k problematičtějším aspektům: Pucciniho partituru (pro cca 70 hráčů) interpretuje 28 muzikantů za pomoci syntezátorů a mazaně použitých reproduktorů. Vokální partitura je zpívána bez jediné změny, v italském originále, ale je doplněna anglickými titulky, které jsou velmi vstřícné "neopernímu" publiku - např. jsou sem tam legrační, přisprostlé nebo komiksové. Zpěvákům pomáhají šikovně použité mikrofony (tím pádem ovšem oni nestojí stále na forbíně). Reklama zve na toto představení i ty, které opera jinak vůbec nezajímá - no, je tohle vlastně problematické? Závěrem - velmi se mi to líbilo, hlavně protože to mělo ducha. Zkusíme to takhle dělat v tom novém brněnském divadle Personalized T-shirts. 

Na konec bych chtěl popřát našemu publiku takovéhle inscenace, případně aspoň české muzikálové scéně snahu o ducha zmíněných show, bohužel ji poněkud postrádám. Je to ovšem moc těžké, moc dobře vím, o čem mluvím. Takže radši přeju všem dobrou náladu a žádný stres.

Zdenek Merta