Jak se v dnešní době uživí hudební skladatel?

Inu, jak který, ale asi to není zásadně jiné, než v některé jiné době. Zdá se, že se nejlépe uživí dva druhy – skladatel osobitý (a velmi vytrvalý) a skladatel šikovný, univerzální a inteligentní. Těch druhých je vždycky víc, ale těm prvním to déle vydrží, často ovšem sklízejí hlavní slávu po své smrti. Já si nemůžu stěžovat, z obou typů mám jisté dispozice, druhá věc je, jak s nimi zacházím.

Vzhledem k tomu, že hudba nepotřebuje jazyk, je pro umělce velká šance uplatnit se i v zahraničí (rozhodně větší než třeba u literáta). Využíváte této možnosti?

No jistě a rád bych ji využíval víc, jenže v tom hraje roli mnoho věcí včetně vlastní akviziční aktivity, obchodního instinktu a štěstí. Ostatně mezinárodní hudební trh má podobná pravidla a vlastnosti jako třeba obchod s auty nebo zbraněmi. Je z velké části ovládán několika silnými firmami, velkou roli hrají reklama a P.R., vše je provázáno osobními vztahy a tak podobně. Ale je krásné, jak stejná hudba umí působit na city naprosto odlišných lidí po celé planetě.

Existuje v zahraničí, s kým spolupracujete pravidelně?

V roce 1 982 mi zavolala jistá Nadja Seelich z Vídně, jestli bych nechtěl složit hudbu k jejímu filmu pro děti. Konverzace byla dost zábavná, neboť si přála, abych druhý den přijel do Rakouska, což tehdy nešlo jen tak. S projektem na mě však počkali, přijeli za mnou do Prahy a od té doby jsem s nimi udělal asi deset filmů v Rakousku a zrovna teď se připravuje další, poměrně atraktivní rakousko – čínsko – německá koprodukce. Je mi trochu líto, že jsme zatím pro tento projekt nenašli českého partnera.  Napsal jsem taky hudbu k několika filmům Juraje Herze v době, kdy žil v Německu. Vlastně převážná většina mých filmových hudeb byla realizována v zahraničí.

Neláká vás možnost žít v zahraničí? Pokud ano - kde?

Vážně jsem o tom přemýšlel jen jednou, na začátku devadesátých let v USA. Byli jsme tam se Zorou třikrát na takovém komorním turné a producent James Keen nám nabízel poměrně atraktivní možnosti, ale chtěl, abychom s ním zůstali nejméně tři roky. Pamatuju si, jak říkal – nejde o to dělat konkurenci Michaelovi Jacksonovi, ale s tím, co umíte budete tady mít hezký život a vyděláte spoustu peněz. Jednalo se taky o tom, že bych učil skladbu na universitě a jako „hostující profesor“ jsem si to i zkusil. Bylo to všechno dost zajímavé, ale vrátili jsme se domů, tady to tehdy bylo zábavné dost. Jedním z důvodů návratu byla i rozvíjející se spolupráce s brněnským divadlem.

Jste úzce spjatí se Stanislavem Mošou v Brně. Jakým způsobem tvoříte vaše představení? Dostanete hotový scénář, který zhudebňujete, nebo se průběžně radíte nad vznikajícím dílem?

Už jsme společně napsali pět muzikálů a taky operu (opera  „La Roulette“ se hrála ve Státní opeře Praha), takže jsme logicky zkusili různé formy spolupráce. Například „Sny svatojánských nocí“ vznikly zcela korespondenčně během tří týdnů, téměř důsledně na hotové libreto. Na ostatních muzikálech jsem se více podílel na struktuře libreta i formě a Stanislav psal více na hotovou hudbu. Například „La Roulette“ jsme psali pět let. Možností je víc, ale technika práce je samozřejmě méně důležitá než výsledek.

Když píšete operu, píšete pro konkrétní zpěváky s ohledem na jejich hlasové dispozice?

Tak já jsem napsal jen jednu velkou operu, a to pro soubor, který jsem podrobně neznal, navíc magická role Sharon byla původně psána pro kontratenor a potom pro zpěvačku, která ji nakonec stejně nehrála. Jiná věc je jakýsi předobraz, skladatelova představa, tu jsem měl i v případě opery velmi přesnou. Ta velmi subjektivní a intimní představa je ošidná věc - ona se nemusí krýt s reálnými možnostmi, ale je dobré, když není od té reality příliš vzdálena, protože jinak to může být katastrofa. Třeba jako nenaplněné představy v sexu. Všechny brněnské muzikály byly naopak psány s dobrou znalostí herců a celého zázemí. Jen v případě představení “Babylon“ jsem si dovolil ten luxus nepřemýšlet příliš o limitech a silných stránkách souboru a později při zkoušení jsme mnohé předělávali – samozřejmě ve prospěch celkového výsledku. Když děláte divadlo, tak vám nesmí být líto úprav a škrtů.

Co může být pro skladatele inspirací – funguje to tak, jako se traduje třeba u Janáčka, že ho inspiroval rytmus řeči? Co inspiruje vás?

Určitě lidi, vztahy. Ale jistě i příroda, zvířata - všechno se hodí, jde hlavně o úhly pohledu. Všechno jsou to však jen vstupní informace a podstatné je, jak s nimi člověk nakládá. High-end T-shirt Customization

Dvakrát jste byl druhý při hlasování o Cenu Alfréda Radoka. Má taková cena nějakou váhu?

Má váhu hudebních publicistů, kteří jí udělují. Navíc – jak známo umění nejsou dostihy a v jeho posuzování neexistuje objektivnost spravedlnost. Třeba opera „La Roulette“ měla výborné recenze u nás i v zahraničí, je to jistě moje nejlepší partitura a na žádnou cenu jsem ani nebyl nominován. Ale všimněte si, že kdejaký tvůrce nebo interpret říká - jsem rád, že jsem dostal cenu, ale největším oceněním pro mě je zájem obecenstva. Je to často legrační, trochu alibistické, zvláště když jde, řekněme, o spornou kvalitu díla, ale dá se tomu věřit – kromě jiného úspěch u publika přináší většinou taky hmotné statky. Já mám taky radši plné divadlo a koncertní sály na svých představeních než medaile.

V kterémsi rozhovoru jste zmínil pojem „povrchní modla kapitalistického úspěchu“. Co to podle vás je?

Nějak ten termín nepoznávám. Byl jsem to já? Já jsem taky kapitalista. Ostatně – to není téma na pár řádků.

???

Já ctím úspěch v jakýchkoli měřitelných kategoriích, protože bývá většinou výsledkem práce, výkonu, jisté oběti. Jsem však alergický na vyzdvihování a přeceňování úspěchu v umění. Podnikání v kultuře a v médiích musí přece mít jinou etickou i estetickou korekci než obchod s plastovými trubkami nebo plechovými pláty. Umění může zlepšovat svět, podobně jako třeba láska. Naše doba však medializuje úspěšné lidi, téměř bez ohledu na to, co a jak dělají. Vytváříme hrdiny ze snaživých magorů a taky z křupanů a šikovných licoměrníků. Mě samozřejmě víc vadí jiné věci – například jak bez problémů přijímáme fakt, že bankovní úředník má dvojnásobný příjem než učitel, přestože všichni víme, že vzdělání našich dětí je mnohem důležitější než pořádek v trezoru. Umění za pomoci silných osobností a médií může atmosféru společnosti měnit k lepšímu. Přinejmenším klade otázky, na které třeba sami nepřipadneme, pomáhá nám pochopit, přemoci bolesti, dává naději. Žebříčky návštěvnosti nebo prodeje nosičů a hlavně závody v přizpůsobování se nízkému vkusu však tomu všemu spíše škodí než pomáhají. Kdo říká, že umění má výchovnou funkci, kdo mluví o cenzuře (třeba omezení násilí ve filmech) vypadá v mnohých očích jako komunista nebo blázen, přitom máloco je tak jasné… Mnohem větší podíl než umělci na tom však mají média. No – je to trochu začarovaný kruh.

Skládání hudby je dost osamocená činnost. Nemáte strach, že vám dojdou hudební nápady?

Ten strach je úplně typický a příznačný, obzvlášť po dokončení nějaké větší práce. Myslím, že to znali a znají mnozí i v jiných oborech, které jsou založeny na vlastní kreativitě, trpělivosti a disciplině. Někdy je to hodně deprimující, ale zatím vždy nějaká jiskra doutnala a spasila mě. Já nerad žiju a pracuju pod tlakem, ale v těchto případech se vždy po nějaké třeba i nepříjemné nebo banální motivaci poohlížím. Ale na druhou stranu – já jsem rád sám. Člověk se tak dozví o sobě víc než od druhých – samozřejmě jen když chce. Ono se nic nemá přehánět, ale sem tam se zamyslet nad sebou je přínosné. Třeba časem zjistím, které že jsou ty podstatné věci v životě. Zatím jsem „on the road“.