Kdysi kdekdo prorokoval, že film bude znamenat smrt divadla, pak že televize zabije film, a o zániku opery (či o proměně operních scén v pouhé muzeum starožitností) se spekulovalo zvlášť často a vydatně. Naštěstí nikoli všechny katastrofické scénáře se naplňují a tak i opera jeví stále známky života a dokonce se zelená novými ratolestmi, tedy novými operními díly. Docela vydatně se o to přičiňuje i dramaturgie Státní opery Praha, jak to dosvědčuje i premiéra opery s názvem Ruleta. Skladatel Rulety Zdenek (ano, takto, nikoli Zdeněk) Merta patří k těm osobnostem našeho hudebního života, jejichž aktivity nelze vtěsnat do jednoho šuplíku s jednoduchou etiketou. Tento hudebník je totiž právě tak pianistou jako leadrem hudebních formací, skladatelem, producentem, pedagogem, a patří světu vážné hudby právě tak jako světu rocku, popu, muzikálu.
Nové dílo, tentokrát pro pražskou Státní operu, nese titul "Ruleta" a vzniklo v tandemu Zdenek Merta - Stanislav Moša. Je tedy docela logické, že první otázka rozhovoru se skladatelem se týká spolupráce s jeho libretistou.

Od kdy se datují vaše pracovní kontakty?

Píšeme spolu vlastně už patnáct let. Na začátku byla Mošova výzva, abych napsal hudbu k jeho parafrázi nesmrtelného Shakespearova díla Sen noci svatojánské. Ten náš posun byl dost velký, i název byl příznačně jiný - "SNY (svatojánských nocí)". Další kus, "Bastard", byl zase variací na Fausta, pro "Babylon" jsme našli inspiraci ve známém sedmiřádkovém biblickém příběhu. "Svět plný andělů" byl již naším vlastním tématem, stejně jako "Ruleta".

Odkud pramení téma Rulety, jaký byly inspirační podnět?

Mnoho let jsme mluvili o tom, že spolu napíšeme operu a spekulovali jsme, jak by mohla vypadat. Začal jsem psát hudbu, o které jsem si myslel, že je operní, a na základě těchto motivů začalo vznikat libreto. Je to příběh vztahu, který je ovlivněn řetězcem náhod, aniž by to jeho účastníci tušili, točící se ruleta je podobenstvím našich životů. Důležitou součástí struktury příběhu jsou také sny a představy hlavního hrdiny. Stanislav tvrdí, že to psal o mně, ale zdá se, že mě stále málo zná.

Jak vlastně došlo k tomu, že dílo uvede pražská Státní opera?

Nabídli jsme ideu a hudební polotovar řediteli Státní opery, ten projevil zájem a tak jsme tvořili až po finální produkt. Definitivní verzi partitury jsem konzultoval s dirigentem Bohumilem Gregorem, který operu doporučil k realizaci.

Jak bys co nejstručněji charakterizoval podobu vaší opery?

Libreto je psáno zčásti ve volném verši, zčásti ve verších s rýmy, text je dost akční. Stavba je poměrně normální - ani já, ani Moša nejsme zastánci experimentů za každou cenu. S výjimkou předehry zde můžeme najít tradiční stavební prvky opery, jako árie, dueta, sborové výjevy, taneční scény. I orchestr je vlastně tradiční, ve středním obsazení, doplněn některými soudobými zvuky. Celek má dvě jednání, zhruba po hodině.

Je nějaký rozdíl mezi hudební řečí Snů nocí svatojánských či pozdějších muzikálových titulů a řečí vaší operní partitury?

To rozhodně je. Snad největší v tom, že muzikály vycházejí převážně z řeči hudby populární, zatím co v Ruletě se projevuje větší inklinace k tomu typu hudebního jazyka, který se zformoval v celých dějinách opery včetně tvůrců 20. století. Kromě harmonie ten rozdíl spočívá především v melodice a frázování - např. oblouky jsou delší a méně pravidelné, než to vyžaduje či snáší muzikálový tvar. Snažil jsem se vytvořit svou vlastní melodiku, k čemuž právě žánr opery dává víc příležitosti než muzikálová stylizace. Těžko to mohu posuzovat sám, ale těšilo mě, že zpěváci při zkouškách právě tuto "melodičnost" akcentovali.

Mohl bys uvést, zda se v díle projevují nějaké konkrétnější hudební vlivy?

Nemyslím, že by tady byly přímé inspirace, ale někdy v duchu slyším hudbu Mahlerovu, Šostakovičovu, Bernsteinovu... A samozřejmě, protože žiji také ve světě soudobé populární hudby - a ostatně všichni tak trochu žijeme v tomto hudebním světě - něco z toho tam je taky, asi ani nemůže nebýt. Rozhodně však Ruleta není operou jazzovou, rockovou či popovou.

A teď trochu jinak, šířeji: Je něco na naší nebo i světové operní scény, s čím by se mohla Ruleta porovnávat? Nebo ještě jinak: Zaujalo Tě něco v novější operní tvorbě?

Viděl jsem v poslední době několik oper Henzeho, Glasse i několik českých nových oper, ale moc mě to nebavilo. Je však třeba říct, že se dnes opery u nás i ve světě často velmi dobře inscenují - věnují se jim dobří dirigenti, režiséři, výtvarníci - třeba výborná Lady Macbeth v Národním divadle nebo Nížina ve Státní opeře. Byli bychom rádi, aby Ruleta byla zejména dobré divadlo.

Jaký máš zatím dojem ze spolupráce s realizačním týmem?

Velmi mě potěšila funkční scéna Daniela Dvořáka i kreativní kostýmy Jana Růžičky, o dirigentovi již byla řeč, choreograf Vladimír Koubek pracuje vlastně s Pražským komorním baletem, o jehož úrovni netřeba mluvit - předpoklady jsou to dobré, snad se nám to podaří zúročit.

Jaký typ obecenstva chceš či chcete ve Státní opeře oslovit a je už teď nějaká naděje, že by dílo mohlo případně ožít i na jiné scéně?

O té druhé věci zatím těžko mluvit, a pokud jde o obecenstvo, tak doufáme, že na nás přijde kromě stálých návštěvníků Státní opery i publikum jiné, řekněme netradiční. Vezmeme-li v úvahu četnost pražských muzikálových produkcí, je u nás opravdu silné divácké zázemí se zájmem o hudební divadlo. Třeba budou zvědaví, jak vypadá opera autorské dvojice, která má za sebou pět velkých muzikálů. Ale - tahle inscenace není nějakým pokusem, náhodou uvedenou na operní scéně, je nesena seriózní snahou o rozšíření žánrových hranic a jde spíše o "velkou operu" než o experimentální syntézu.

V čem spatřuješ příčiny až překvapivého zájmu našeho publika o muzikál a co bys řekl k dnešní módě muzikálu u nás?

Muzikál a předtím opereta už víc než sto let uspokojuje přirozenou potřebu širokých diváckých a posluchačských kruhů po hudebním divadle. Dnes poskytuje mimořádně atraktivní a spektakulární divácký zážitek (hlavně vizuální) bez ohledu na téma či kvalitu, navíc většinou disponuje agresivní prezentací v médiích. Muzikál používá srozumitelný a divákům často velmi vstřícný literární i hudební jazyk - některé muzikály jsou spíše sledem šlágrů než divadlem. Úspěch mají vedle sebe věci kvalitní i brakové - to všechno platí celosvětově. U nás k úspěchu tohoto žánru přispívá i nezvyklý zájem publika o mainsteamovou lini populární hudby, která muzikály v Praze zcela ovládla. Tento trend má několik aspektů ? např. přivádí nové publikum do divadel - což je pěkné, ale taky trochu ničí divadelní estetiku a imaginaci - což pěkné není.

S kým a s čím se sám cítíš "v celém svém hudebním a hudebnickém rozpětí" nejvíc spjat?

Těžko mluvit o nějakém vzoru v jednotlivé osobnosti či vyhraněném stylu. Cítím se v souladu s celkovým trendem k fúzím a mám dojem, že všechno dnes je vlastně nějakou fúzí svého druhu. A ty fúze jsou případ od případu různé. Některé vznikají obzvlášť kvůli větší atraktivitě projevu, já si ovšem cením těch, které spojují příbuzné věci jaksi zevnitř. Mám na mysli třeba již zmíněného Bernsteina, pokud má padnout nějaké jméno.

Můžeš rozvést důvody, okolnosti, a výsledek vaší práce na Bersteinově Mši?

My jsme chtěli inscenovat tuto Mši zejména kvůli sobě a lidem, které něco podobného zajímá pro radost. Taky to byla výzva - obrovská produkce velké syntézy 20. století, jaká u nás ještě nebyla. První uvedení na Pražském hradě bylo vzácné pro až dojemnou soudržnost všech účinkujících. Společný zážitek byl velmi intezivní - však nás bylo víc než tři sta. Jedno představení rozmetala prudká bouře. Nad hradním nádvořím se vznášel zvukařský stan, lítaly židle a orchestrální party, do toho zněly zvony Svatovítského chrámu, vítr fičel a hrály jen bicí a žestě, ostatní zachraňovali nástroje. Apokalypsa a ukrutná krása: Bernsteinovy newyorské běsy se v katolicko - židovské a ateistické Praze zhmotnily a vyletěly Faustovým oknem kamsi do volného prostoru.

Myslíš si, že posun od muzikálu k opeře, nebo šířeji, od typů projevu, obvyklých v hudbě jazzového okruhu, k typům syntetičtějším, spjatějším s hudbou, jíž se říká hudba vážná, je u hudebníků tvého typu jaksi na pořadu dne?

To ano, v posledních několika dekádách se objevilo nemálo hudebníků, kteří vyrostli ve světě hudby populární, avšak mají hlubší vzdělání, než bývalo dříve zvykem, a také mívají širší rozhled. Pak je celkem přirozené, že hledají i jinde, než ve svém původním východisku. Vzniká jakési nové hudební myšlení. Kdysi, třeba ve dvacátých letech se tvůrci vážné hudby inspirovali jazzem, později, třeba v tzv. hudbě třetího proudu, se jazzmeni zabývali hudbou vážnou; vždy to bylo spíše takové koketování. Teď v tom celosvětovém trendu jde o něco hlubšího, bytostněji založeného, ale zároveň rozlitého do mnohem větší šíře.

Souvisí tento trend s jevem postmoderny?

Postmoderna se chovala jako mozaika - věci se prostě rozprostřely vedle sebe, dnes se spíše hledá a místy i nalézá společná myšlenka, něco, co leží jaksi napříč, co spojuje více smyslem a obsahem než formou. To mě zajímá velmi.

Teď odbočme od premiérovaného titulu k tvé "mimomuzikálové" činnosti, tedy k práci výkonného hudebníka, pedagoga?

V současnosti spíše jen příležitostně vystupuji jako pianista se svou ženou Zorou Jandovou v šansonových pořadech. Baví mě to, asi mi chybí kontakt s publikem, kromě toho Zora teď moc dobře zpívá. Mám částečný úvazek na konzervatoři, kde jsem kdysi studoval - tam učím skladbu. Potěšením a skutečnou uměleckou činností byla a je pro mne součinnost při zkouškách divadelních inscenací.

Zatímco na muzikály chodí nevyhraněné publikum, nebo jinak, publikum bez vyhraněných očekávání, publikum operní je vychováno operní tradicí: má své představy o "správné" podobě opery, hlavně ovšem její hudební složky. Nemáš (či nemáte) obavy, že se dostaneš do rozporu s těmito očekáváními?

To je zajímavá otázka. Myslím, že z tradičního operního obecentsva se stala kasta, která dost konzervativně chrání své estetické hodnoty. Do jisté míry to chápu, protože showbussines a celá velká oblast popkultury přináší spoustu přiblblých a otravných hovadin, které jsou někdy prezentovány (nejčastěji samotnými tvůrci a producenty) jako reprezentativní a důležité součásti žánru. Jenže to je symptom volné soutěže a špička ledovce je úplně jiná - je sice úzká, ale velmi kvalitní a často odvážnější a hlavně autentičtější než například experimenty v oblasti opery. Navíc showbis oslovuje široké publikum po celém světě, což je velmi důležité. My se možná můžeme dostat do rozporu s řekněme nejkonzervativnější částí "operního" publika, ani ne tak kvůli Ruletě samotné, ale proto, že děláme zároveň muzikály - to je ta žánrová nenávist, která už je dnes trochu směšná. Ale jsou zde další aspekty. Vážná hudba a opera obzvlášť potřebuje diváky s jistou mírou vzdělanosti, empatie a taky zkušenosti - to vše se tvoří postupně. Mladou a střední generaci potenciálních návštěvníků operních představení - těch, které nezajímá mainstreamová pop music, moc nebaví tradiční pojetí inscenací často hraných děl, byť jde o opery nesporně dobré. Někteří se zajímají třeba o minimalisty, jiní hledají v etnické hudbě, moderním baletu, případně v těch kvalitnějších muzikálech. Někteří vůbec nechodí do divadla, přestože čtou dobrou literaturu nebo chodí na umělecké filmy. Tohle obecenstvo nás zajímá ? je to podle mého názoru poměrně široký okruh.Je ovšem důležité, aby se o Ruletě dozvěděli. I způsob prezentace je velmi důležitý.

Dá se děj Rulety shrnout do nějaké kondenzované formulace - a jak by mohla vypadat?

Jednou jsem pojmenoval Ruletu jako surrealistickou detektivku - jako reklamní slogan se mi to líbí T-shirt Customization.

Jak vyzněly a dopadly premiéry Tvých posledních jevištních děl z konce letošního roku?

Shodou okolností měly premiéru ve stejný den. "Rodinný" muzikál Zahrada divů (libreto St. Moša) v Brně a Ferdinand (libreto Karel Šíp) v Plzni se poprvé hrály 4. prosince. Pro mě bylo zajímavé spirituálně žít paralelně ve dvou městech a ještě taky trochu doma. Obě představení jsou po všech stránkách velmi odlišné, a tak to bylo dost zábavné. Krásné nové divadlo v Brně a jeho senzační soubor tvoří vyjímečně dobré zázemí pro kreativní práci. V Plzni jsem si uvědomil, jak strašně obtížné je inscenovat operetu na slušné úrovni - je to těžší než dělat operu nebo muzikál. Byla to pěkná práce, výsledek nechám na posouzení divákům, ostatně zdá se, že obě představení se budou nějaký čas hrát.

Vidíš nějaké souvislosti svého uměleckého směřování v oblasti hudby s nějakým děním v jiných oblastech českého umění?

Mně se líbí věci, které posunují děj a pootvírají dveře třináctých komnat. Každý znamenitě neotřelý nápad, každá originalita ve mně vzbuzuje nejméně zvědavost- a i takovou spoluúčast. Jak to udělali? Jak na to přišli? Jsou ovšem nápady, které z mého pohledu na něco navazují nebo vyjadřují můj životní pocit a taky takové, kde žádný kontext nevidím. Někdy nevím jestli jde o míru originality, na kterou nemám zkušenost nebo vzdělání, anebo bezbřehá touha tvůrců udělat "něco co tu ještě nebylo". Ta druhá možnost mě ovšem zajímá jen velmi okrajově. Když o tom přemýšlím - ve všech oborech lidské činnosti mi velmi konvenuje kreativita, nekonvenčnost, ale zároveň odpovědnost a řekněme pokora. V tomto smyslu jsem velmi konzervativní.