© 2006 Zdenek Merta merta@pb.cz
ENGLISH
slovo:
Eseje - úvahy 1
 
Volná řada drobných esejů - některé z nich vyšly v posledních deseti letech v různých periodikách.
 

1. Mám mnoho přátel, no, řekněme známých, kteří říkají, že víra je pouze náhradní program pro ty (zoufalce), kteří nejsou schopni vyřešit si své problémy sami. Trochu silné kafe je to - říkají jiní. Sám patřím spíše k těm, kteří si své problémy řeší, kteří nechtějí obtěžovat okolí svými slabostmi a nedostatky, za které pociťují takový zvláštní druh studu. Mám na mysli něco, čemu se říká zametání před vlastním prahem. Ostatně, kdyby nás stydlivých bylo více, ubylo by dost zbytečných a nesmyslných střetů a taky, myslím, zloby a závisti.
Toto všechno funguje téměř bezchybně, než se člověk setká s mimozemšťanem v jakékoli podobě. Může to být nevysvětlitelný úkaz stavící fyziku na hlavu, vášnivé vzplanutí k Asiatce (nebo černochovi), zásadní debata s bubeníkem heavy metalové skupiny, psychická porucha nebo jiná podobně tragikomická nemoc. Vlastně to vůbec nechci zlehčovat - prostě jsou údobí života, kdy přestává fungovat všechno a sofistikovaný materialista v sobě objevuje talent a dispozice pro vnímání metafyzických jevů, někdy začne věřit v posmrtný život, zaštiťujíc se tím, že se jedná o výsostně fyzický zákon o zachování energie.
Nevidím na této účelové víře jen negativní rysy. Někdy spasí lidský život, zachrání vztah... Někdy se jí člověk vzdá, když problém pomine, jako když přestaneme polykat acylpyrin s odcházející chřipkou. Někdy s námi víra zůstane nebo se nám aspoň občas připomene. Ona to nedělá agresivně - má víc času než my. A každá ta malá, ta maličká vírečka, ten střípek ze zrcadla rozbitého Dobrou královnou, člověku přináší kousek nebe. Mně například prý vždycky trochu zmodrají oči. Zaplaťpánbu, že svou víru občas potřebuju. Všem nám pomáhá, i když jsme jí nevěrní a občas s ní komunikujeme jen ze strachu. Ano, nevěřím v Boha, ale bojím se ho.


2. Říká se, že mnoho velkých objevů vzniklo náhodou - viz Newtonovo padající jablko. Míra nahodilosti a intuitivních, někdy komických změn kladných a záporných znamínek v různých situacích tvoří opravdu dost vysoké procento i v běžném životě, aspoň v tom mém.
Zdá se, že rozlišování aktivit a jevů na ty s pozitivní a ty s negativní podstatou je pochybený princip. Například mnoho, možná že větší část nejetičtějších a nejhumánnějších činů vznikla z víceméně negativních pohnutek. Mám na mysli třeba závist nebo strach. Nebo ješitnost. Já si třeba myslím, že většinu výjimečných věcí dělá většina mužů do padesáti (věkový limit dodal Dr. Plzák), kvůli ženám do třiceti let. Řekl bych, že velká většina. Co je na tom až tak kladného? Kdyby šlo vždy o velkou lásku, ale kdeže - často jsou to mnohem nižší city a pudy. Znamenitými příklady jsou třeba Liszt, Beethoven nebo Goethe (ten mimo věkový limit). Mozart - to je úplně speciální případ. Podle všeho nebylo na tomto pozoruhodném chlapíkovi zjevně kladného a z etického hlediska sympatického téměř nic. Skoro všechno složil na objednávku, tedy za prachy, žil poněkud promiskuitně a vůbec extravagantně a vsadil bych se, že trhal mouchám křídla. A napsal Kouzelnou flétnu a Giovanniho. A Requiem. Je to jasné - velké věci často vznikají z velmi problematické motivace. Ale chci říci toliko. Platí to i obráceně. Motivace velkými, spásnými a spravedlivými myšlenkami někdy vede až do pekla. Takže bacha na to.


3. Někdy mám dojem, že toho o sobě vím tragicky málo a jindy převládá intenzivní pocit, že toho vím mnohem víc, víc než jsem si ochoten připustit. Používáme slova jako etos a morálka, běžně rozlišujeme kategorie pravdy a lži, jakkoli víme, že nic z toho nemůže být objektivní, přesto to tvrdošíjně objektivizujeme. Trestní právo vymezuje prostor pro praktický život - limituje ho postihnutelnými činy. Myšlenka je však příliš křehká a svobodná pro tuto útulně neůtulnou klícku, kterou může vymezit zákon - zvláště pak nepublikovaná myšlenka. Ostatně, ty nepublikované, a ty zatím neformulované jsou podle všeho nejzajímavější. Myšlenka vyřčená se stává tezí, jenom vrcholná poezie se tomu brání, i ona často marně. Ale my přece víme, na co myslíme, co je ukryto v těch nejtemnějších hlubinách naší duše. Například já mám teorii o čáře mezi dobrem a zlem. Každý ji myslím, známe, přestože má různé podoby. Každopádně není rovná, zrovna ta moje je klikatá jako ta, kterou má na zádech zmije. Myslím, že každý ví, kdy ji překračuje - kromě psychopatů, kterých zase není tolik, aby to na světě vypadalo, jak to vypadá. Vždycky, když tu svoji hranici překročím, a já to vím vždycky dost přesně, mám tendenci tento akt kompenzovat. To není tak jednoduché - nestačí koupit si odpustky, tj. třeba poslat šek na onkologii. Postupně vzniklo pravidlo, že když někomu ublížim, musím jinému pomoci, když někoho otrávím, musím druhému udělat radost. Upřímně řečeno, já to nepočítám, ale zdá se, že to vychází, i když arbitra si dělám sám. Nejsem si zatím jist, jestli bych mohl rozhodování svěřit někomu jinému, ale taky nevím, jestli bych byl ochoten cizí rozhodnutí akceptovat. Zdá se, že fór není v tom, žít tak, abych si mohl dovolit nechat svůj život posuzovat jiné, ale tak, abych si mohl dovolit posoudit ho sám. Tak nějak to bude.


4. Dřív lidé pokládali Zemi za svůj majetek. Ona poskytovala chléb, vino i hry lidem - pánům tvorstva. Teprve v posledních sto letech se vážně uvažuje o tom, že jsme součástí velkého makroorganismu - vesmíru nebo čehosi takového a že nás možná někdo řídí. Zemi za svůj majetek považujeme však stále a někteří se podle toho k ní taky chováme. Co když nás ale nikdo neřídí, ale jen využívá. Nikoli Bůh, ale například jiná civilizace, která je ovšem pravděpodobně řízena (nebo zneužívána) nějakou další, vyšší civilizací. Prostě tak, jak to vidíme v tom našem "mikro" světě. Kdyby se lidstvo chtělo spojit proti společnému nepříteli - třeba by to Zemi i nám všem pomohlo. Ty věčné pokusy o sjednocení základních myšlenek, ty nekonečné politické sváry.
Na Zemi se vyskytuje asi šest miliard lidí. Mají různou barvu pleti, jsou rozličného vzrůstu, vzezření a disponují i dalšími odlišnostmi. Mluví mnoha jazyky, tvoří národy, jejichž historie pak spoluformuje naše charakteristické vlastnosti stejně jako geografie a vůbec prostředí, kde žijeme. Na světě je taky velké množství ideologií, z nichž některé se vzájemně nesnášejí. Jsme různí, odlišní a stejní. Asi z nedostatku lepších nápadů vytváříme pro život pravidla, zákony, státy, hranice a společenské konvence a řády. No, mně se zdá, že barva pleti, jazyk, ideologie, ale i míra talentu a jiných schopností nejsou tím nejpodstatnějším.
Jsem přesvědčen, že silnější má pomáhat slabším a chytřejší má povinnost přinejmenším tolerovat hlupáka. Proto je ideálním společenským řádem osvícenský teror. Bohužel je naprosto jasné, že se jedná o těžce utopistický směr, a proto budeme dále pokračovat v marných pokusech o fungující demokracii.


5. Znáte ten vtip o tom, jak vzniklo Mad'arsko? Když šli Ugrofinové z Mezopotámie míjeli ceduli se šipkou a nápisem: FINSKO. Ti, kteří neuměli číst, šli na jinou stranu a tam si prostě založili Hungárii. Je to blbý vtip, a tak se věnujme radši těm sečtělým Finům. Žijí v nádherné zemi - zdá se, že umět číst se vyplácí. Mají svou, i když krátkou historii, mají svoji kulturu (Sibeliova hudba je prostě zázrak) a taky svůj znamenitý jazyk. Třeba telefon se řekne puhelin, restaurace je ravintola. To jsou věci! Ve Finsku je jedna z nejvyšších životních úrovní na světě - Finové taky dobře skáčou na lyžích, slušně hrají hokej a jsou světová špička v konzumaci vodky, i když mají ve své zemi částečnou prohibici. Mají výtečný nezávislý film a vůbec jsou celí nezávislí. A to nejlepší nakonec. Seděl jsem jednou odpoledne v hotelové kavárně v Helsinkách. Hrála hudba, tedy živá kapela, žádný výtahový podkres, a několik lidí dokonce tančilo. Dosti neobvyklé. Najednou ke mně přistoupila mladá a dost pěkná žena a s úklonou něco řekla. Jediné co vím je, že nemluvila o restauraci a telefonu, jinak jsem nepochopil nic. No, nebudu vás napínat - šlo o vyzvání k tanci. To jsou věci! V tom hotelu a možná, že v celém Finsku měli prostě každý čtvrtek od tří do pěti dámskou volenku. Takový milý finský zvyk. Že se můj praděd nenarodil jako Ugrofin. Přemýšlím o emigraci na sever.


6. Můj český přítel žijící v Londýně říká Angličankám Hot Watter Bottle, což je, jak známo, gumová láhev naplněná teplou vodou, která slouží k udržení teploty. Anglickým ženám mého kamaráda sloužila pak k vyhřátí postele před společným ulehnutím, což mu bralo nervy i chuť k plnohodnotnému sexuálnimu životu. Nemaje vlastních zkušeností, vyjádřil jsem zdvořilý zájem o některé aspekty tohoto problému. "To máš tak", řekl on, "celá věc začíná už ve školnim věku. Ty jejich chlapecké a dívčí školy. To ty lidi úplně zmagoří." (Myslel asi na zvýšené procento homosexuality a prudémosti připisované občas těmto separacím). "Tady nejde o harrashment a femlnlsmus, ty holky jsou prostě praštěné a úplně vystrašené. Když Na příkopech plácneš holku po zadku, dostaneš facku a hotovo. Zkus to v Londýně!"
Vzpomněl jsem si na historku z let minulých, kdy jsem v jakémsi záchvatu směsice fanfarónství, pýchy a nudy sáhl na zadek jedné dámě na jakémsi plese. Okamžitě se otočila a facku jsem nedostal jen proto, že zaregistrovala strach v mých očích. Navíc u toho bylo asi sto lidí a taky její muž nebo kdo to byl, a tak asi facku vyhodnotila jako neefektivní. Ale zjevně mě praštit chtěla.
Tak jsme šli na Oxford Street. Plácl jsem Angličanku, kterou vybral můj přítel, dostal jsem facku a při snaze se omluvit a vysvětlit tento čin se ukázalo, že děvče je z Kmova. Tím byla potvrzena ovšem spíše první část přítelovy teze. Přesto jsem odmítal pokračovat v experimentu, namítaje, že to byla moje tvář a ne jeho. Po krátké hádce jsme si vyměnili role já jsem vybíral a on plácal. Praštil jednu typickou bledou Londýňanku, která určitě chodila do dívčí školy. Skutečně ustrašeně vyjekla, jednu ruku na zadku, druhou před ústy, zmateně se otáčela a utíkala pryč, hlasitě nadavajíc maďarsky. Šli jsme tedy do hospody, kde jsme se seznámili s dvěma docela dobrými Švédkami. Experiment prostě skončil na naprostém nedostatku domorodých žen na londýnských ulicích. Je ovšem možné, že vystresované Angličanky jsou ukryty ve svých bytech a nevycházejí ven, aby je nějaký pološílený Čech neplácal po zadku.
P. S. Vypadá to, že už je všechno v pořádku, můj přítel již přiemigroval zpět a žije šťastně se svou peruánskou ženou na Žižkově.


7. To v Americe, tedy v USA, je to jinak. Amerika je strašně veliká – řekněme tedy na Manhattanu. Dnes tam haraší, ale před třiceti lety to bylo velezajímavé místo, plné krásných holek, i když trochu prudérnosti by Čech vystopoval. Americké ženy jsou dost konzervativní, trochu sexuálně xenofobní a rozšíření strašného AIDS značně zkomplikovalo španělské a italské plány za zásadní zvrat tohoto stavu. Ale jsou zde rituály, které stojí za povšimnutí. Obrovská auta a dvojice na zadních sedadlech patří spíše do Kalifornie (a do šedesátých let), na Manhattanu se lidé potkávají v hospodách, barech, klubech. V pátek večer je v Greenich Village narváno úplně všude a na rohu 42. ulice a 5. avenue jsem měl jednou v sobotu v noci pocit, že se točí hollywoodský velkofilm a že zrovna probíhá Silvestr 2000. Ale k věci. V některých barech jsou happy hours. Prostě dostanete první drink zadarmo nebo je pití celkově dvě hodiny levnější a tak podobně. Ekonomická motivace je zřejmá, když začnete pít, tak přece nepřestanete kvůli tomu, že vám zdraží panáka. Newyorské sekretářky tam někdy chodí hned z práce, ale spíš se staví doma, kde se náležitě zušlechtí a taky trochu psychicky připraví. Jupíci se často ani doma nezastavují, mají dost honičku. Ale tak či tak - od rána všichni vědí, že je pátek a že něco bude. Alkohol samozřejmě uvolňuje zábrany a napomáhá zábavě, ale mě zajímají ty hodiny předtím. Ještě nic nepociťují (jsou v práci) a jenom takové neznatelné vnitřní chvění. Je to trochu jako před maturitou, akorát že je to každý pátek. Uznejte sami, že je to docela legrační. Týká se to jen jedné sociální a věkové skupiny, ale že jich je! A pak se to stane - dojde k rozdělení do dvojic nebo trojic a následně pak k sexuálnímu spojení - ku prospěchu všech zúčastněných a za chvíli máme zase pondělí. Funguje to bezvadně a na Wall Street je klid.


8. V Tunisu, tradičním to islámském kraji, je teprve od roku 1957 zákonem povoleno soužití muže a ženy bez svatby. Ale společnost nemůže za 40 let změnit zvyky a tradice pěstované po tisíciletí. Liberální a světaznalí Tunisani dokonce protestují proti zmírňování zákonů v této oblasti, stejně jako v oblasti obchodu s drogami (můžete dostat i trest smrti) - druhému případu bych rozuměl více. Je ovšem pravda, že morálka je jenom jedna, a že spoustě lidem tvrdost zákona vyhovuje a některým vysloveně prospívá. Mince má však rub i líc. Mnoho tuniských mužů stále vyžaduje od svých nastávajících panenství, takže spousta tuniských doktorů má docela dobrý kšefi s vyráběním zbrusu nových panen z dívek, které si už aspoň trochu užily. Protože kdo to má sakra vydržet, když je televize, literatura a rozvinutý turismus, že? Mladé Tunisanky jsou mnohem víc než dříve atakovány magicky svůdnými informacemi styku s evropským a americkým světem - zprostředkovaně i přímo.
Zdálo by se, že postavení muže v této zjevně patriarchální společnosti je neotřesitelné, dominantní nebo aspoň výhodné. Chyba lávky. Žena a obzvlášť manželka je zákonem chráněna rozhodně víc než v evropských státech. Již jsem řekl, že soužití svobodných je legální, pro mnoho lidí však nikoli legitimní. Stává se - tedy občas, nikoli běžně - že muž ženu opustí a ona ho obviní ze znásilnění (cca 5 let nepodmíněně) a on se radši vrátí domů a začne chystat svatbu. To my v Praze moc nemáme takovéhle atrakce, tedy máme, ale málo, což je dobře. Pň rozvodu pak manžela taky čekají jen samé nástrahy - například od prvniho stání (zdaleka není nic rozhodnuto) platí ženě alimenty, i když je manželství bezdětné. Dobrou historku mi vyprávěl můj tuniský přítel, který se rozváděl po ročním bezdětném manželství. Návrh na rozvod podával on s tím, že manželka je stále panna. "To byla obrovská výhoda, rozumíš, jinak bych platil asi 40.000 dinárů" (zhruba stejná částka v dolarech), říkal mi. Soudkyně se zeptala ženy: "Tak jak je to? Bylo něco? Nebylo?" Manželka se kroutila a pak pňpustila, že nic nebylo. Rozvedl se za 5000 dinárů. "Proč sis ji bral?", řekl jsem po minutě udiveného ticha. "To bys nikdy nepochopil", odtušil on. Měl pravdu. Mně to ovšem nevadí, protože stále více vím, že nic nevím. Ale Tunisanku si nikdy nevezmu.


9. Někdo je málomluvný, jiný je vtipný glosátor, další pak je vysloveně ukecaný. Ale všichni mluvíme. Lidská řeč je úžasná v tom, že nám brání ve stagnaci. Zveřejňuje myšlenky. Sebelínější člověk mluví. Sebehloupější člověk prostřednictvím řeči něco objeví nebo si něco nového uvědomí. Jazyk je nejpodstatnějším vynálezem lidského intelektu, i když s ním zacházíme poněkud marnotratně. Mnohoznačnost slov a jejich spojení vede k pěstování fantazie, jazyky jsou stále zušlechťovány talentem spisovatelů i nálad a invencí nás všech, kteří je používáme v denní praxi. Mnohoznačnost slov však taky vede ke zkreslování, k nedorozuměním, jazyk je prostředkem demagogů, bláznů i lhářů. Jazyk je velmi demokratický. Na počátku bylo slovo, sestavili jsme věty, co bude dál?
Možná, že výběr slov je to, oč tu běží. A taky odpovědnost za pronesená slova. Ale to už není otázka jazyka, že?


10. Žijeme ve věku computerů. Schraňují pro nás informace, porážejí nás v šachách, dělají pro nás prognózy. Jsou neomylní. Ale lidé jsou omylní a dokonce potřebují svou omylnost a nepředvídatelnost, aby si udrželi naději, že život bude mít stále napětí. Kouzlo budoucnosti je v její nepopsatelnosti.
Já mám špatnou paměť. Nepamatuju se, co se stalo v minulosti, mám problém vybavit si přítomnost, nejlépe se mi v tomto smyslu komunikuje s budoucností. Vzpomínky na budoucnost ...
Všichni jsme zvědaví, jaké to bude, přestože se to netýká našich životů. Ptáme se prognostiků, vědců, spisovatelů sci-fi. Verne popsal cestu na Měsíc, vědci objevili atmosféru kolem Pluta, prognostici mluví o ekologické katastrofě v blízké budoucnosti. Možná, že o budoucnosti nejvíce vědí (nebo tuší?) géniové hudby a poezie, právě proto, že nepracují vědeckými metodami. Intuitivně vytrhávají věci ze souvislostí a řadí je nahodile, podle řádu, který vytvořil jejich talent. Jsem přesvědčen, že když budou lidé o pět století později poslouchat Mozartovo Rekviem nebude přesnější ani úžasnější prognózy do jejich dalších časů.
Nedávno jsem četl velmi podezřelý esej s výkladem možného dalšího vývoje umění. Spočíval v tom, že s dalším rozvojem techniky a vědy bude umění nefunkční a vlastně samoúčelné. Ani trochu tomu nevěřím. Navíc se přímo děsím při představě, že všechno bude tak dokonale klapat, že člověk nebude muset mít sny a iluze. Umění ovšem nemá jen funkci vyrovnávat hladinu mezi realitou a lidskou imaginací. Vkusem a vzdělaností se formuje estetické cítění, ale také etika. Jen v pohádkách vítězí stabilně dobro nad zlem - to je nejlepší výchova pro děti, a co je proti tomu plastiková dokonalost? A hlavně - umění je transformace citu, můžeme si emoce vykládat jako chemickou reakci nebo boží nervy, to je jedno - stále je to princip lidského života.


11. Čím dál tím víc se mi zdá, že smyslem života je komunikace. Přijímání a vydávání informací, stálý pohyb myšlenek a slov. Člověk je velmi kolektivní stvoření, přes všechny války a jiné sebeničitelské akty. Všechny návraty k přírodě a snahy po izolaci, kterým někdy říkáme soukromí, jsou jen projevem zklamání a únavy. Život je v pohybu a nikdo ho nezastaví, dokonce ani nezpomalí. Ale pozor, když se některá myšlenka sama přestane hýbat, těžko ji rozběhneme násilím. Nejspíš potřebuje tu izolaci. Nebo čas. Znehybnění některých idejí mi ovšem dělá radost. Chodím kolem nich velmi potichu, abych je náhodou neprobudil. Pššš…
V praktickém životě je to tak, že se jen některé myšlenky materializují, tedy - vytisknou se nebo se aspoň veřejně vysloví. A jen některé z nich se realizují - uvedou se do toho praktického života. Celá tisícletí už probíhá výběr myšlenek vhodných pro život této civilizace. Ne vždy se to daří. Na druhou stranu - není to vůbec lehké.
Lidský život - alespoň v kulturách, o jejichž řádu mám jakousi povědomost - se sestává ze soustavy rozhodnutí. Každý z nás se rozhoduje - někdy za sebe, často i za jiné, za což kupodivu někdy nechceme nést zodpovědnost. Rozhodujeme se pod vlivem okolností, pod tlakem dalších osob, někdy s rozmyslem a někdy si házíme mincí. Zdá se, že právě od jednotlivých rozhodnutí se odvíjejí naše životy, ať už je jejich průběh konzervativní nebo je provázen divokými změnami. Ať věříme ve vlastní rozum, ať jsme fatalisté nebo spoléháme na laskavý boží prst (který varuje a zároveň ukazuje směr), jsou to jednotlivá rozhodnutí, která posunují děj a tvoří historii. A přesto - okamžik rozhodnutí a následné chvíle jsou přece to nejméně zajímavé na celém procesu žití. Co je to proti tomu, kdy člověk váhá, ještě neví, promýšlí možnosti a je nejistý, slabý, zbabělý a přesto odvážný. Kdy se dovídá cosi důležitého sám o sobě, protože si nemůže dovolit lhát svému nitru. Pociťuji čím dál tím větší nedůvěru k těm sekáčům, kteří dělají spoustu zásadních rozhodnutí denně v rámci pragmatismu civilizací zmíněných v úvodu - i když jsou (podle nich) správná. Jsem váhavý střelec a začínám na to být pyšný.


12. Den a noc, pohyb a klid, život a smrt, správné a špatné řešení - co všechno se dá vyjádřit kouzelnou číslovkou dvě. Vždycky máme dvě možnosti - tedy aspoň dvě možnosti. Kromě dvojakosti existuje princip tří kroků, čtyři roční období, pentatonika, sedm dní v týdnu, dvanáct měsíců, dvacet čtyři hodin a tak dále. Člověk podléhá kouzlu číslovek a zároveň to kouzlo vytváří. Ostatně čím více možností, tím lépe pro lidský mozek, který pracuje na principu omylů. Kolika velkým vědeckým objevům pomohla náhoda nebo omyl laboranta? Kdyby lidský mozek dokázal vždy spolehlivě zhodnotit situaci a najít to nejlepší a nejlogičtější pokračování (jako to umí computery naprogramované jen úspěchy lidského myšlení a naprostou absencí jeho omylů) nebylo by převratných objevů ani originality v umění. Měli bychom si asi víc vážit svých chyb.


13. Zdá se, že dodnes nikdo neví, jak pracuje lidské vědomí ve spánku. Všichni jsme slyšeli o Freudovi, ale proč máme sny - to nevíme. Nevím, kolik z nás žije jako pan Jekyll a pan Hyde nebo aspoň jako ing. Jacek Jošt z Páralova Katapultu, každopádně díky snům jsme všichni trochu schizofrennÍ. Myslím, že je to dobře, rozhodně je to takhle zábavnější. Jde o to umět rozlišit, co je představa a co skutečnost a pokud to nezvládáme tak aspoň nestřídat charaktery v nás příliš často.

 

14. Mám tendenci nestýkat se s lidmi, kteří se mi nelíbí, kteří mi nejsou sympatičtí a žijí zcela odlišně než já. Jsem schopen je tolerovat, zvláště pokud nejsou vůči mně agresívní, ale nikoli se snažit o opravdové pochopení a vzájemné porozumění. Myslím, že takhle to dělá většina z nás a proto je na světě tolik intolerance.
Vím dobře, jaký je rozdíl mezi pánem a sluhou, respektive mezi vlastním pocitem být obojím ze zmíněných. Mnohokrát jsem sloužil a mnohokrát panoval. Tak například - nejednou jsem dělal námezdního muzikanta při různých příležitostech, kdy mě přehlížely všechny sekretářky. V poslední době jsem několikrát přehlédl námezdní muzikanty při příležitostech, kde jsem působil coby celebrita. Zaplaťpánbůh jsem se hned silně zastyděl. Pocit vlastní důležitosti a moci je, jak známo, obecně opojný. Myslím, že ale není pravda, že se ho člověk těžko vzdává. Vzdává se ho velmi snadno, když je sám nebo když je třeba nemocný. Moudrost se sestává z inteligence, zkušeností a také odhodlání a odvahy. Být absolutně otevřený a upřímný sám k sobě je jedna z nejtěžších věcí co znám. Avšak dopřejme si toho v míře vrchovaté. Potom si budeme moci dovolit být upřímní i k jiným. Potom budeme moci mluvit srdcem.
P.S. Mimochodem - ten pohled do sebe má největší smysl tehdy, když je schopen vidět velmi negativní věci.


15. Nejsem filozof a upřednostňuji emoce a intuici před ráciem, zralou úvahou a správným pojmenováním věcí. Výtečné formulace jsou okouzlující dovedností - jako když sledujete znamenitého žongléra. Čtu rád dobře formulované věty, protože mě někdy přinutí přemýšlet o věcech způsobem, do kterého jsem se zatím nepouštěl. Ale i ve špatně formulovaných větách můžete najít nečekaný obsah. Neobratnosti s sebou často nesou srdce na dlani. Poezie - to jsou z jistého hlediska taky špatně formulované věty. Čtu málo poezii - nemám trpělivost. Moje škoda. Ale vím, že je mezi námi hodně žonglérů a málo básníků.
Mimochodem, rozlišuju lidi na prozaiky a poety - vypravěče a básníky. Někdo žije pňběh a někdo tak trochu sní stále pět centimetrů nad zemí. Ale pozor - nemá to nic společného s realitou - s úspěchem, se zručností a vůbec schopností se v životě uplatnit. Z básníků, o kterých mluvím, se někdy stávají tesaři, zemědělci i politikové, zatímco z některých vypravěčů pak bezdomovci a chroničtí pechfóglové.
Rozdíl mezi poetou a prozaikem je ve způsobu života, obzvlášť se to pozná na způsobu trávení volného času. Vypravěč se vyznačuje akčností a i jeho relaxace bývá aktivní, básník pak spíše schopností vychutnat vše do morku kostí - ano i mezi gurmány mají převahu. Nedá se říci, že by se proporční struktura obou těchto skupin na Zemi měnila směrem na jih či na východ, stejně tak to (podle mých omezených zkušeností) nesouvisí s národnostními rysy. Zdálo by se, že více prozaiků je mezi ženami, ale pozor - jejich sexuální život je v tomto smyslu mnohem poetičtější než mužský. Obě skupiny, prozaici i poetové, žijí v jakési podivné symbióze rozprostřeni víceméně pravidelně po celé planetě. Být poetou či prozaikem ovšem není rozhodnutí nýbrž dispozice, možná i dědičná. Vlastně možná, že je celý svět rozdělen na tyto dva tábory, a možná že se to stalo i součástí zákona o zachování hmoty - vlastně života na Zemi.
P.S.: Sám spíše prozaikem straním básníkům.

bell & ross replica watches

 
Zdenek Merta