© 2006 Zdenek Merta merta@pb.cz
ENGLISH
slovo:
Interview - Mladá fronta Plus
 
 
Mám rád lidi, kteří otvírají dvířka
Zdenek Merta pomohl v osmdesátých letech ke kariéře  mimo jiné Petře Černocké a Zoře Jandové, sám v té době patřil mezi docela výrazné interprety a  dobové televizní tváře. Sám se však vždy cítil spíše skladatelem než zpěvákem  či instrumentalistou. Čím dál víc jej  také začala zajímat  divadelní,  filmová a vážná hudba. Tak je tomu i dnes, byť nad popem nijak neohrnuje nos.
Váš tatínek byl prý diplomat, To jste asi v dětství procestoval  kus světa...
Čtyři roky  jsme byli v Bejrútu, narodil se tam dokonce můj bratr. Otec měl být  potom vyslán do Francie, jenomže přišel rok 1968, přijely tanky a jeho kariéra v diplomacii rychle skončila. A s tím i moje možnost studovat pařížskou konzervatoř.
Už v polovině osmdesátých let jste se ale za hranice důkladně podíval zase. To byla doba, kdy jste byl už  populární muzikant. Nicméně úplně obvyklé jezdit opakovaně na Západ v té době nebylo - ani v branži populární hudby...
Sám nevím, jak je možné, že se tak stalo. V Československu se ve všech pádech skloňovala Gorbačovova  perestrojka, ale ve skutečnosti žádné velké uvolnění nenastávalo. Mě si náhodou našli rakouští filmaři, chtěli hudbu k filmu pro děti. Domlouvali jsme se dost komplikovaně asi půl roku telefonem. Po osobním setkání v Praze jsme se však brzy spřátelili a nezůstalo u jednoho filmu – mimochodem, ten poslední se jmenuje „Mozart in China“ a loni vyhrál několik festivalů. Téměř každý rok jsem s nimi něco dělal a prostřednictvím dopisů a opakovaných uměleckých smluv způsobili, že jsem po čase od Pragokoncertu dostal mnohonásobnou výjezdní doložku. Odevzdával jsem půlku honoráře, ale stejně to bylo v té době víc než výhra v loterii.
To vás nekontaktovalo STB?
No, právě že ne. Nepochopitelné, protože jsem  procestoval   USA  i  Kanadu,  několikrát jsem byl v Rakousku i jinde. Vozil jsem i knížky a desky, stýkal jsem se s emigranty. Vůbec to nechápu, obzvlášť v souvislosti, co víme o STB dnes. Jeden kamarád mi po roce 89 říkal, že mě tajní policajti považovali za úchylného a nepoužitelného dementa, což se mi zdá pěkné, a za což jim touto cestou děkuji. Věřím, že si tento názor ponechají nadále.
V životopise uvádíte, že jste v té době byl i  na stáži ve Velké Británii..
Milá náhoda. Představení „Trochu jinak“, které jsme provozovali s Petrou Janů a smyčcovým kvartetem v Redutě, zaujalo nějakého Angličana, který mě doporučil British Council (Britské radě).  A tato instituce mě poslala na čtrnáctidenní stáž do londýnských divadel. Pak jsem tam byl ještě dvakrát.
Proč jste se vůbec v pětatřiceti, jako úspěšný popový muzikant, přihlásil na studium vážné hudby?
Já se měl v té době docela dobře. Kapela fungovala, byla sranda, nějaké objektivní důvody pro zásadní změny jsem nevnímal. Ale… vnitřně jsem spokojený nebyl, chtěl jsem žít jinak, věděl jsem, že něco je špatně – to bylo ještě před mými spanilými cestami na Západ. Pokud si pamatuju, měl jsem vždycky silný sebevzdělávací pud a taky  přátele, kteří mě v tom podporovali. Měl jsem komplexy z nedovzdělanosti, ale nechtělo se mi v té době studovat například filosofii na UK. Takže jsem se přihlásil na skladbu na AMU, to takový logicky profesní krok.  Po různých veselých tahanicích mě tam vzali, ale rádi mě teda neměli, byl jsem z úplně jiný zoologický. Moje historky spojené se školou vypadají dnes mnohem zábavněji než tehdy, nicméně jsem HAMU dokončil.
Jak to zpětně hodnotíte - bylo  důležité  tu skladbu vystudovat? Teď je přece tolik skladatelů bez  diplomu...
Vzdělání skladateli nemůže škodit, ale jistě není nevyhnutelné. Ono záleží na tom jakou hudbu děláte. Beatles ani neznali noty a přitom se dá těžko zpochybnit kvalita a  hlavně originalita jejich hudby. Existují populární  skladby na pěti tónech s třemi akordy a přitom můžou mít v nějakém kontextu stejnou závažnost jako Beethoven – třeba Dylanova Blowing in the wind.  Ale v mnoha hudebních oborech to takhle  nejde. Třeba ve filmové či divadelní  hudbě je diletanství plno a je to otravné.
Ale pražské muzikály skládají vesměs lidi bez vyššího hudebního vzdělání. A jak jsou úspěšní. Třeba takový Michal David...
No, vzdělání, úspěch a kvalita nejsou vlastní sourozenci, potkávají se jen někdy. Úspěšná může být i velká hovadnost a některé moc dobré věci někdy zapadnou. Michal David je zjevný talent - píše šlágry, ze kterých mají někteří lidi radost, a to je velmi těžké, to mi věřte. Ale ty muzikály…nemá to parametry, které by celovečerní hudební dílo mělo mít, řekl bych. Mě ale nebaví ani to, co pro Broadway napsal třeba Elton John, a to je nesporně velký muzikant. Myslím, že divadelní hudba má obsahovat kromě melodie a rytmu taky vnitřní pnutí, kontrast, humor a dramatičnost. U Bernsteina to nacházím například. Taky u Smetany nebo Janáčka. Mainstreamová pop music toto všechno postrádá a nepotřebuje, drama na diskotéce je protivné. Obsadit divadelní jeviště disko hudbou je však poměrně originální myšlenka, v Praze se to dost chytlo, třeba to rozšíříme do světa.
Vy pro divadlo v posledních letech píšete hodně muziky. Proč jste ale spojil své aktivity hlavně s Brnem? V Praze se s Vaší divadelní tvorbou setkáváme jen zřídka..
Už v roce 1990 mi Stanislav Moša nabídl abychom společně napsali hudební feérii na motivy Shakespearovy hry „Sen noci svatojánské“ pro Divadlo bratří Mrštíků, dnešní Městské divadlo Brno. Myslím, že jsem byl na podobnou práci dost připraven, měl jsem chuť a taky Stanislav byl a je znamenitý kumpán. Složil jsem hudbu za tři neděle a upřímně řečeno - moc jsem od toho neočekával. Show, které jsme pojmenovali „SNY (…svatojánských nocí)“ se o rok později hrálo za statečného výkonu brněnského souboru na pražském Výstavišti pro tři tisíce lidí ještě před uvedením muzikálu „Bídníci“ v Praze. Bylo to první velké představení v Čechách a mělo úžasný ohlas, a to jak u diváků tak u kritiků – jen u nás vyšlo přes sto kladných recenzí, to už se nikdy později neopakovalo, a to tenkrát nebyly žádné PR agentury a placení novináři. Zkrátka chtě nechtě jsem musel zpozornět. S Mošou jsme se pak stali stálými spolupracovníky a přáteli. Vytvořili jsme tezi o hudebním divadle a hlavně jsme o své koncepci přesvědčili další lidi. Takže se vytvořilo společenství, základní energie, ze které se dá dodnes čerpat.
Někteří lidi tvrdí, že muzikál pražského typu - to je vlastně bulvár na jevišti...
Ale ne, já se na to nemůžu koukat svrchu. Jsem původně popíkář.  A to co děláme v Brně je taky někdy menší a někdy větší lidovka. Jde o jen trochu jinou divadelní estetiku.
V Praze jste ovšem s Mošou jedno dílo úspěšně prezentovali - ve Státní opeře měla před časem premiéru vaše opera La Roullete. Pustil jste se do skládání opery, protože jste si to prostě chtěl vyzkoušet?
Na začátku byla nejspíš moje zvědavost, ale taky trochu autorská povinnost – napsat něco, co neletí, na čem se nevydělává. Domnívám se, že i jednou z povinností dotovaných divadel  je pravidelně inscenovat nové kusy. To, že taková představení často nejsou úspěšná je jiná věc - ovlivňuje to hodně faktorů, od naší autorské neschopnosti po divácký vkus nebo konzervativní marketing.  Ale v repertoáru státních divadel by měly být, už proto, aby byla zachována historická kulturní kontinuita.
Jak na svou první operu vzpomínáte?
Mě zůstaly spíš vzpomínky na okolnosti. Ředitel SOP Jaroslav Vocelka, znamenitý to chlapík, sice chtěl mít ve svém divadle mou operu, ale nebyl si jist, jestli to vůbec umím napsat, důvěřoval jen mé auře.  Pověřil tedy svého emeritního uměleckého šéfa dirigenta Gregora aby se s notovým materiálem seznámil a řekl mu, co si o tom myslí. Bohumil Gregor byl znám obzvlášť tím, že byl perfekcionista a neměl rád lidi od „popmusic“. „To je klasická poprava skladatele ještě před vstupem do budovy opery“ říkal jsem mistru Vocelkovi, ale on trval na svém, třeba už se mě chtěl zbavit, co já vím.  Nicméně dirigent Gregor sdělil svému řediteli, že tak dobrou soudobou českou operu ještě neměl v ruce. A pak mi zavolal a nabídl mi, že by chtěl se mnou „La Roullete“  dělat. Takže jsme půl roku úzce spolupracovali a to byla pro mě vážně dobrá škola, protože on byl velký praktik, znamenitý intrikán a samozřejmě muzikant. Vedli jsme výborné řeči. Bohužel nikdy „La Roulette“ nedirigoval, na generálce zkolaboval a brzy po premiéře umřel. Bylo mi to moc líto.
Máte i jiné operní plány?
Já se velmi rád pouštím do nových dobrodružství, ale práce v divadle je zásadně týmová činnost. Operní projekt bych dělal ve spolupráci s realizátorem - to může být režisér, ředitel divadla, nezávislý producent, filmař – v současné době nevím o takové možnosti. Ale v příští sezóně uvede SOČR moje symfonické tance „Century Dance“ a Státní filharmonie Brno symfonický obraz „The Last Century  - Ze starého světa“.
Říkáte, že komponování vážné hudby moc peněz nepřináší. A co vás tedy v současné době živí?
Kromě divadla jsou v tomto smyslu důležité filmové hudby, které jsem napsal pro klienty ve Francii, Německu a Rakousku.  
Takže vás finančně  zajišťuje spíš práce pro zahraničí?
No, tady mi nikdo filmovou muziku nenabízí, přestože je to vlastně můj hlavní obor a asi to nejlépe ze všeho umím.
Původně jste vstoupil do povědomí jako autor písniček. Teď se věnujete spíš velkým hudebním plochám. Jde vůbec dělat obojí - písničky i vážnou hudbu? Nebo jeden typ hudební imaginace vylučuje druhý?
To určitě ne. Teď je spousta široce vzdělaných  muzikantů. Když jsem já chodil na HAMU, bylo v Praze lidí, kteří se vyznali jak v rocku, tak ve vážné hudbě, skutečně jen pár.  Dnes ale takových hudebníků existují po celém světě mraky - spousta rockerů si chtěla  rozšířit vzdělání a jsou i klasičtí muzikanti, kteří začali brát vážněji populární hudbu a jazz. Nikdy na světě nebylo tolik krásné hudby jako dnes, ale ani tolik diletantského plevelu, protože celá armáda pošuků slepuje na různých samohrajkách všelijaké zvuky a fráze a některá média to šíří až do našich domovů. Ostatně někteří pošuci vlastní ta média.
Co říkáte tvorbě dýdžejů?
V naší poslední inscenaci s Mošou, která se jmenuje Peklo, jsme potřebovali hudebně odlišit dvě prostředí a já se rozhodl charakterizovat jedno z nich stylem techno.  DJ Lucca mě trochu obeznámila s tím, co se v této hudbě dnes děje. Není to můj svět, moc tomu nerozumím, ale některé věci byly pro mě zajímavé, měly náladu a ducha.
Některé byly z mého hlediska založeny jen na monotónním rytmu. Prostě  aby lidi mohli stále poskakovat. Což mě tedy nebaví, protože já mám rád na hudbě obzvlášť melodii,  evoluci, příběh, který přináší. Ale to se netýká jen tvorby  dýdžejů, já nemám rád ani minimalisty. Když se pětkrát opakuje stejný motiv, proč ho mám proboha poslouchat po šesté?  
Taky jste s manželkou Zorou Jandovou nyní vydali v Mladé frontě Rybu z Havaje - knížku s CD, která je určena pro děti...
Já byl spíš producentem. Podílel jsem se na koncepci a složil  hudbu  k některým písním. Více je to projekt mé ženy, a myslím, že povedený. Na té knize je zajímavé, že vznikala poměrně dlouhou dobu - což bylo dáno tím, že máme děti s velkým věkovým odstupem. Takže některé písničky byly napsány když bylo pět Viktorce - a další o deset let později, když bylo pět Esterce.   
Baví vás ještě  vzájemná spolupráce?
Teď je to lepší než dřív, ty společné roky se úročí.  Indies records vydali tak trochu k Zořiným narozeninám naše autorské CD Fifty - fifty. Jsou na něm písničky, které jsme napsali před třiceti lety i úplně nové - a pěkně to funguje. Taky se těším na premiéru muzikálu „Nahá múza“, který jsme taky napsali spolu a bude mít premiéru v Brně zhruba za rok. Ze Zory se stala výborná textařka, však si poslechněte Fifty – fifty.
Jak byste charakterizoval vaše soužití po letech?
Celý život se snažím obklopovat lidmi, kteří mi někam otvírají dvířka. A naopak se snažím posouvat je do prostoru, který odkryju já. Ti, co o to nestojí, pochopitelně postupně odpadají. No, ale Zora to přijala a za ty roky jsme opravdu naladěni na podobnou strunu - ne ve všem, ale v mnoha oblastech. Řeknete třeba vtip a druhý rozvíjí myšlenku. Někdy to někam vede někdy vůbec ne, ale to nevadí, potěšení je už v tom pábení. Podobně jako ve slavném dadaistickém dialogu Voskovce a Wericha o hrobce, na konci obvykle už vůbec nejde o to, co bylo na začátku, ale je to radost a dobrodružství. Zajímají mě prostě  lidi se kterými se můžu smát, a se kterými si můžu vymýšlet blbosti nebo i řešit zásadní věci. Pár takových kolem sebe mám (další permanentně hledám) a to je velké štěstí.  
DUŠAN SPAČIL     
   


 
 
 
Zdenek Merta